Sebrat víc bohatým a úspěšným firmám, případně i zvýšit daně. Hlavně, ať je „spravedlnost“
Krizové situace odhalují lidské charaktery. A stejně tak ekonomické trable mohou být katalyzátorem postojů k obecně hodnotovým věcem. Hned několik hezkých příkladů zaznělo během nedělních Otázek Václava Moravce na ČT.
„Prvořadým úkolem vlády je postarat se o to, aby šlapala ekonomika. Aby rostly mzdy a platy, protože pak se nebudeme muset bavit o sociálních dávkách,“ vykopl ještě relativně umírněné místopředseda odborové centrály (ČMKOS) Vít Samek. A zopakoval jeden z hlavních odborářských požadavků poslední doby: zvýšení minimální mzdy. Samozřejmě, jako obvykle, bez dodatku, jaký vliv to má na ostatní částky včetně tzv. zaručené mzdy a potažmo na možnosti zaměstnavatelů…
Ale hned vzápětí jsme se alespoň dozvěděli, kde že ty socioekonomické hranice leží: „Když budu sedět na židli, která je tak na hony vzdálená minimální mzdě, tak si můžu dovolit taková slova použít.“ Neboli právě odmítání dalšího růstu minimální mzdy. Není jasné, koho tím myslel, předtím ale mluvil o premiéru Petru Fialovi a ekonomce Evě Zamrazilové.
Lze to ale pojmout i obecně, protože „spravedlnost“ musí být. Nejdříve od Víta Samka řečeno opět trošku smířlivěji: „Pouze 20 procent nejbohatších vytváří úspory, všichni ostatní žijí, jak se lidové říká, z ruky do úst. A těm nezbývá než bojovat o každou měsíční výplatu.“ Ale proč nepřitvrdit: „Je zajímavé, že nejbohatší bohatnou. Nejbohatší firmy bohatnou. Všichni tito lidé bohatnou a my budeme každému říkat: je to minimální mzda, kterou když zvedneme na úroveň, které v Evropě pořád není důstojná…“ A vysvětlení? „Podíl kapitálu na nově vytvořené hodnotě dramaticky roste, zvyšují se ty rozdíly. Ono je, kde brát. České mzdy žádnou inflaci nevyvolaly,“ dodal místopředseda ČMKOS.
Nejde jen o argumentačně gradující televizní vystoupení. Jde o nahlédnutí do postojů segmentu, který zjevně sází na rostoucí ekonomické potíže a občanskou nespokojenost. Protože lidem je třeba naslouchat a podle toho vytvářet politiku. Přinejmenším tak si to představují také špičky ANO, což v diskuzi na ČT prezentovala nyní jedna z nejviditelnějších tváří hnutí Alena Schillerová: „Připomínám ještě – a to mi často občané píší, dneska jsem se dívala do všech těch dopisů a mailů, co dostávám – rodičovský příspěvek…“ Ještě, že lidé nepíší víc, chtělo by se říct.
Ale zpátky k plíživým ekonomickým řešením a jejich možnému řešení. Nabízí se obvyklá otázka, co s tím? Místopředseda odborové centrály nabídl nelehké dilema: „Co mám k dispozici jako vláda? Buď zvyšovat státní dluh, nebo zvyšovat daně.“ A vzápětí to rozvedl: „V tak extrémní situaci, jaká je tady, se nemůžeme vzdát toho, že bude třeba sáhnout i na daně. A musejí se o to podělit ti lidé, co mají extrémní podmínky (rozuměj: vysoké příjmy) včetně těch firem, včetně těch zahraničních firem. Protože ty odsud odvážejí peníze, které by mohly sloužit lidem na mzdy…“
A zaznělo toho víc – ohledně „spravedlivé důchodové reformy“ či „otevření daňové statistiky“. A především, že inflace je především dovezená ze zahraničí (což je do značné míry dost možná pravda) a že lidé by za růst cen a znehodnocení peněz měli dostat nějakou náhradu. Což už je trochu něco trochu jiného. Protože, kdo by to zaplatil? Nikdo jiný než ostatní lidé, protože zdroje nejsou. Snad kromě tiskárny peněz, samozřejmě…
Neboli, tato představa solidarity není nic jiného, než pokus o ještě progresivnější zdanění, vyšší míru přerozdělování a jakýs-takýs sociální smír. Bez ohledu na nic jiného… Volební podzim bude evidentně horký.
