Žrát sochy aneb Umění, které prochází žaludkem
Jak objíždím nejrůznější města a hledám vhodná místa na Poesiomaty, zavítal jsem i do České Lípy. Obcházím si město, zkoumám zákoutí a nad náměstím narazím na podivné skloubení čokoládovny a vetešnictví. Není patrno, kde začíná co. Vejdu dovnitř a tam vousatý majitel s cukrářskou čepicí. Nebo spíš s malířskou čapkou? Za výlohou vlastnoručně vyráběné pralinky a čokoládové bonbóny, v druhé části nejrůznější krámy.
Sedneme, umíchá čokoládu a vypráví mi příběh. Měl v mládí sklony k umění, ale zasedla si na něj učitelka a dostával samé pětky. Tak šel na cukrářskou školu. Bavilo ho sladký a umění. Chtěl dělat sochy, ale hlína ho nezajímala, na bronz měl učitele, ale ten pak umřel. Tak to spojil a začal dělat sochy z čokolády. Vyrábí starý auta, koráby, Eiffelovku, chce i Národní divadlo. Říkám: A jak dlouho ta socha vydrží? Prý, než se to sní. Většinou jen do vernisáže. Vernisáž je zároveň dernisáž.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
