Konec velkých iluzí. Podívejme se pravdě i Putinovi do očí
Pravda někdy bolí. Docela přirozenou obrannou reakcí člověka bývá odmítání skutečnosti. Nezřídka tak žijeme v zajetí svých vysněných ideálů, ke kterým se upínáme v iluzi, že tak unikneme nepříznivé realitě a jejím důsledkům. Například nemálo lidí v nedávné minulosti odmítalo přijmout covidový příběh. Covid byl pro ně jen nafouknutou chřipečkou, jen produkt něčí konstrukce a manipulace, jen nástroj ke skrytému profitu a šikaně mas.
Na každém šprochu bývá pravdy trochu. Ty „zaručené pravdy“ ze sociálních bublin si pak žijí vlastním životem. Objektivní a věčně se opakující skutečností ovšem je i to, že všude existují jedinci, skupiny i celé státy, kteří dokáží z neštěstí jiných profitovat, a jsou schopni vypjatou situaci využít, a dokonce zneužít ve svůj prospěch, případně se na ní různě podílet.
Svět se dnes mění doslova každou hodinu. Doposud nevídaným způsobem se míchají sféry vlivů a zájmů. Napadení Ukrajiny ruskou armádou nám obnažilo odvrácenou stranu naší planety, respektive jejího lidského rodu. To, co jsme dlouhou dobu neviděli či spíše vidět nechtěli, se nám nyní ukazuje v podobě, kterou není snadné přijmout. Byli jsme to my, byl to celý demokratický Západ, který dlouhou dobu toleroval ruské excesy, často kvůli „čarovné“ moci peněz a zdrojům ropy a plynu. Teď se proměňuje mnohé. Naše hodnotové životní postoje jsou vystavovány těžké zátěžové zkoušce. Éra relativně bezstarostného bezpečí a jistot skončila. Ukazuje se, že je vždy něco za něco. Globální svět je protkán mnoha viditelnými a ještě častěji neviditelnými pouty a vazbami. Svět velkých byznysových korporací se pokouší minimalizovat současné ztráty a dnešní změny nejlépe přetavit ve svoje budoucí zisky, bude-li to možné.
Jak bude ten „nový svět“ po ukončení války na Ukrajině vypadat? Kdo bude držet nejsilnější karty v ruce? Budou to Spojené státy? Bude to Čína? Bude to nakonec jejich dohoda? Vrátí se někdy atmosféra dialogu, respektive široké diskuse a maximálně možné globální stability? A co Evropa? Zvládne žít skromněji a pokorněji? Co vlivný evropský kapitál? Netahá již nyní za kratší část provazu? Zvládne Evropa velmi pravděpodobný sociální neklid ve svých zemích? Nestane se jen snadnou kořistí pro nacionalisty a populisty všeho druhu?
Zcela klíčovou otázkou je: a co Rusko? Snažíme se vytěsňovat ze své mysli černé, či dokonce katastrofické scénáře a často se upínáme k nereálným představám, v nichž projektujeme spíše své touhy.
Rusko není jen Putin, respektive Rusko je zemí mnoha Putinů.
Pokud tak nějak doufáme, že vše rozhodne příroda, neboť Putin je prý velmi vážně nemocný, a jeho odchod by tak vše vyřešil, tak je to poněkud bláhové, přesně podle vzoru přání otcem myšlenky. Dalším mýtem je to, že špičky FSB (nástupce KGB) a někteří vlivní generálové ruské armády kují pikle proti Putinovi, údajně jej brzy odstraní a pak si sednou se zbytkem světa k jednacímu stolu. Kdepak. Zcela mylná je i představa, že je v Rusku alespoň trošku vlivná opozice. Bohužel je velmi marginální (o to větší náš obdiv a uznání si zaslouží!). Na straně Putina i války jsou nejen téměř všechna ruská média, ale mimo jiné i ruská pravoslavná církev. Nic se na tom nezmění ani dnes, ani zítra.
Většinový pocit Rusů je ten, že jim zlý, nepřátelský a zároveň dekadentní Západ ubližuje. Oni se cítí poníženi a uraženi. Ukrajina je jen prostředkem, kterým to dávají najevo, a to velkopansky, barbarsky, rádoby velmocensky a bohatýrsky, ale zejména nesmírně bezohledně. Tak jak jsou po staletí zvyklí. Svět jim prý není dostatečně vděčný za jejich oběti ze druhé světové války (ve Stalinově režii), zvláště pak ty země, které byly po desetiletí sovětskými satelity či byly přímo součástí Sovětského svazu. V Rusku se žádný přerod v demokracii nekoná a nekonal se nikdy, ani za Jelcina, ani za Putina. Nic na tom nemění ani opatrná kritika některých ruských oligarchů. Ti teď občas pláčou jen kvůli tomu, že jsou v ohrožení jejich některé majetky a peníze. Oni jsou produktem (a zároveň spolutvůrcem) a součástí obrazu dnešního Ruska. Bylo tomu tak vždy, někdy skrytě a jindy zcela otevřeně. Tahle parta nemá šanci (a ani vůli) se spojit do nějaké mise na záchranu světa, natož sesadit Putina a nasadit proti němu nebo po něm někoho ze svých řad, nějakého oligarchu s lidskou tváří.
Často si říkáme, že je to či ono iracionální. Dějiny lidstva často iracionální jsou a asi i budou. Skutečné motivy změn jsou více či méně skryté. To není žádná konspirace, krom toho platí, že dějiny píší vždy vítězové. V dnešní postfaktické době nežijeme v průzračné jasné realitě. Sledujeme procesy, jejichž jsme součástí, v nichž jde o boj o interpretaci reality. Vítězí ten, kde je v tomto klání úspěšný. Putin ví, že doma vítězí ta jeho interpretace reality. On ví, že jeho Rusové mu rozumí. Jedni chtějí, jiní musí a mnozí jen existují jako částice davu. Putin přiživuje ten svůj narativ o ruské oběti. Dokonce se ve své zvrácenosti tváří jako morální autorita, která v sebeobraně svého národa válčí s těmi nacistickými loutkami Západu, toho času na Ukrajině.
Celé smečky ruských psů se vrtí v režii malého mstivého mužíka, který ví, že Evropu ještě stále drží a nějakou dobu ještě držet bude za kohoutky, Českou republiku se silnou proruskou enklávou nevyjímaje. Putin ví, že nejlepší obranou je útok. Svým soupeřům připisuje svoje nectnosti. Jeho Lavrov dokonce mluví o tom, že Západ vede proti Rusku hybridní válku. Bylo by to jen úsměvné a absurdní zároveň, kdyby to zároveň nebylo tak vážné. Putin a jeho okolí nikdy bílou vlajku nevyvěsí. Je dobré to vědět. A také to, že se Rusko z mapy světa neztratí a jeho carsko-sovětské imperiální chutě také ne, ať už se stane cokoliv. Mějme na paměti také rčení o kopající kobyle v posledním tažení.
Srážky s tvrdou realitou někdy opravdu bolí a nebývají bez obětí. Je lépe se nechat příjemně překvapit než žít v permanentní frustraci z nenaplněných nadějí, respektive iluzí. Zlo bývá zarputile vytrvalé a nezmizí jenom proto, že si to přejeme. K emocím je dobré přidat kritické myšlení a nadhled. Je to sice námaha, ale stojí za to. Rok 2022 se možná do historie zapíše jako rok konce iluzí.
