Hra o měnovou politiku aneb Mýtus o prezidentovi jako kladeči věnců
„Překvapilo mě to, nečekal jsem to,“ komentoval končící guvernér ČNB Jiří Rusnok v nedělní debatě na ČT jmenování Aleše Michla jako svého nástupce. Nebyl sám, i když se o Michlovi spekulovalo už dopředu. Někteří ale čekali, že to jsou jen pokusné mediální balonky. Za pozornost ovšem stojí i jiné věci.
Jednak guvernérem to nekončí. Obměnu může v nejbližší době čekat i více členů Bankovní rady, jimž dochází mandát. Neboli může se, podobně jako tomu bývá u Ústavního soudu změnit její celkové názorové rozpoložení. A potom je tu druhý, neméně důležitý aspekt a to je původce těchto změn. Původce téměř výhradní. Prezident.
Není rozhodující, že tentokrát je jím Miloš Zeman, i když pro jeho zaryté odpůrce je to samozřejmě vítaný argument. Aleš Michl dříve spolupracoval s Andrejem Babišem, navíc je kritikem současného přístupu ČNB k inflaci, který spočívá v nepopulárním zvyšování úrokových sazeb.
Které mimochodem ještě před střídáním v čele centrální banky, tedy do konce června, může pokračovat. „Aktualizace ukáže, zda se potvrzuje stávající prognóza. Pokud by se potvrzovala, tak ta pravděpodobnost je vysoká,“ naznačil v nedělních Otázkách Václava Moravce končící guvernér. A co se týká výběru Aleše Michla, tak tady se Jiří Rusnok přidal k mírně skeptickým reakcím: „Mám nejistotu… a nevím.“
Stojí za připomenutí, že jistý, byť časem, vývojem událostí a konkrétními kroky vyvrácený skepticismus panoval i při Rusnokově jmenování v roce 2016 (tedy mimochodem také Milošem Zemanem). A především že značně autonomně se při výběru šéfa ČNB i dalších členů Bankovní rady dříve chovali i předchozí dva čeští prezidenti, tedy Václav Havel a Václav Klaus.
Z hlediska práva je to zcela v pořádku, tyto kompetence jim přisuzují Ústava ČR společně se zákonem o ČNB. A k ještě silnějšímu pocitu legitimity suverénního rozhodování k tomu nepochybně přidalo i zavedení přímé volby hlavy státu.
Výběr Miloše Zemana není v tomto ohledu nijak skandální, jen prostě zapadá do názorového i osobního rozpětí jeho samotného i lidí z jeho okolí, se kterými se o tom možná radil. Za zamyšlení stojí spíše celá procedura výběru.
Prezident má u nás vcelku široké pravomoci, není v žádném případě jen tím „kladečem věnců“, jak se kdysi pejorativně a nepřesně říkalo (stačí se podívat na výčet těchto pravomocí v ústavních Článcích 62 a 63). Dobře se šíře těchto pravomocí, často i opatrně překračovaných ukázala už v předchozích letech. Současným dilematem může být, jestli nejsou příliš silné a nenarušují křehkou porevoluční rovnováhu českého politického systému.
Protože po zavedení přímé volby se nedá vyloučit, že cesta do prezidentského křesla se může otevřít i natolik nevyzpytatelné osobnosti, že bez dostatečné parlamentní kontroly mohou být některé její kroky mimořádně riskantní. A zatímco například výběr členů výše zmíněného Ústavního soudu podléhá souhlasu Senátu, u Bankovní rady včetně guvernéra ČNB je to výhradně v rukách hlavy státu.
Samozřejmě můžeme být optimisty. Věřit, že žádný prezident nebude natolik neodpovědný, nebo rovnou cvok, aby tak důležité věci, jako je měnová politika státu svěřil nějakým potrhlým experimentátorům. Anebo doufat v sílu instituce ČNB, jak to učinil i její končící guvernér Jiří Rusnok v nedělní debatě na ČT: „Nevím, kdo budou další členové Bankovní rady. Na druhou stranu jsem optimista v tom, že ta instituce je robustní a rozhoduje demokraticky.“
Anebo udělat to, co se nabízelo už při zavedení přímé volby hlavu státu, pokud odmyslíme už ten samotný nápad… Tedy ještě lépe nastavit prezidentské pravomoci, aby to vyvážilo nově získaný pocit silnějšího mandátu hlavy státu pramenící z přímé volby. Samozřejmě pokud k tomu bude politická vůle…
