Západ ustrnul a odvaha jej obtěžuje. Jak rozumět ukrajinskému postoji?
Svou naprosto neevropskou vzdorovitostí Ukrajina skutečně silně namáhá kolektivní Západ. Myšlení bolí a tato válka nutí světové lídry nově přemýšlet. Dávno si odvykli formulovat vize, leč překvapivá skutečnost si žádá revizi zaběhnutých společenských cílů a mezinárodních organizací. Začíná být zřejmé, že po této válce bude třeba zgruntu reformovat takřka všechny světové instituce, a to je více práce, se kterou už nepočítali ti, co berou politiku jako živobytí pod penzi.
Svou sobeckou statečností a dětinskou sebeobětavostí začíná Ukrajina dráždit kdekoho na Západě. To je skrytá psychologická motivace, zatímco navenek jsou uváděny zdánlivě faktické skutečnosti způsobené ukrajinskou neústupností: energetická krize a záporný hospodářský růst, chudnutí obyvatelstva, hrozící hladomor a z něho plynoucí devátá vlna africko-asijských uprchlíků. Kdyby Ukrajinci tolik netrvali na své svobodě a nezávislosti, tak by svět těchto trampot ušetřili. Kolektivní Západ ztuha dochází k poznání, že by stačilo přinést krvavou oběť 40 milionů Ukrajinců a po drobné odmlce by se dalo vrátit k pohodlné předválečné existenci. Opět by byl „business as usual“, energetické suroviny by opět proudily do Evropy výměnou za vyzbrojování Putinova režimu, s přimhouřením očí by se dalo nakonec vnímat vnucený „ruský svět“ jako přirozené vyšší stádium vývoje. Nemluvím již o možnosti těšit se z ruských kulturních výdobytků, jak je bude Západu nabízet Moskva dle svého výběru.
Z výšin dnešního uvědomění je jasné, že historickou pravdu neměl Churchill se svou iracionální bojovností, nýbrž rozumně zbabělý Chamberlain, který vážně chtěl zachránit svět před válkou. Ta titěrná česká oběť za mír přece stála. V situaci, kdy se činí osudová volba mezi hanbou a válkou, je jen logické volit hanbu. Trocha hanby ještě nikoho nezabila. Škoda jen, že to tehdejším holubicím míru pokazili polští váleční štváči, kteří byli stejně sobečtí jako dnešní Ukrajinci a zaťatě trvali na svém pofidérním právu na svobodu a samostatnost. Moudří a zkušení přizdihráči věděli, že čí je síla, toho je i právo, zatímco naivkové opakovali biblický blud, že Bůh není v síle, nýbrž v pravdě.
Paradox této globální litanie je v tom, že kromě věčně včerejších marxistů, požitkářských pohodářů, jejichž jedinou vizí je slastně bezbolestné umírání, všech těch Macronů a Scholzů, kteří vážně mají za to, že povinností Ukrajinců je poskytnout Putinovi šanci odejít z bojiště bez ztráty tváře, obzvlášť hlasitě chrochtají populisté všech odrůd. Ještě včera nenacházeli na stavu kolektivního Západu nic dobrého. Kritizovali ho srdnatě za známky programového a mravního úpadku, za totální nefunkčnost jeho institucí, za hledání domnělých hrozeb a obecně za zradu původních euroatlantických ideálů. Fór je v tom, že jejich kritika byla vcelku věcná a oprávněná. Jak je možné, že stejní lidé si dnes nepřejí nic jiného než rychlý návrat k tomuto žalostnému stavu?
Tváří v tvář možnosti konečně vrátit starým hodnotám jejich původní smysl, nahradit falešné pokrokářské cíle smělými společenskými projekty a osvědčenými hodnotami, zbořit tisíckrát prokleté hierarchické uspořádání společnosti, tito taképravičáci sní o tom, že stačí utlumit ukrajinskou pasionaritu, zlomit beranidlo, jež drtí brány starého světa, a všechno se vrátí do zaběhnutých kolejí. Bude možno opět neohroženě tepat z prosezeného gauče do zahnívajícího Západu a jeho institucí, protože právě o to jim ve skutečnosti jde: o kritiku nesoucí politické bodíky, nikoli o možnost reálného zbourání nenávistného domečku z karet. Nesnáší Ukrajinu za to, že jim neúprosně bere objekt laciného a beztrestného tepání.
Dokonale tento reflex vystihl bývalý bouřlivák Berlusconi, když apeloval na Západ, aby vyvinul na Kyjev veškerý možný tlak, a tak ho donutil přijmout požadavky Kremlu. Podrobit, bude-li třeba, nechápavého souseda ekonomické a zbrojní blokádě, odzbrojit a umořit ho hladem, aby své obilí pokorně odevzdával Rusku. Pokud zoufalci zaslepení vztekem nepochopí ani takové narážky, bude holt třeba vpadnout na jejich území vojensky a dopomoci Putinovi dokonat své dílo. Jaká bude pak Evropa? No přece taková, jakou jsme ji nesnášeli: smrdutě hnilobná, odsouzená k radostnému zániku.
Také vatikánský pontifik svou poznámkou, že bychom se neměli soustřeďovat jen na jednu válku, když ve světě je dosti jiných konfliktů, přesvědčuje nás o tom, že pro mnoho Evropanů je podstata ukrajinské války špatně čitelná, i když již nabyla rozměrů a náruživosti druhé světové války. Její smysl je jinde.
Rusko může zničit Ukrajinu do základů, samo přitom vykrvácí na dřeň. Nelze totiž ji připravit o týl, ježto její týl je za hranicemi země. Tam bude lifrovat běžence, přemisťovat ekonomiku a dostávat odtamtud zbraně a zdroje. Právě tak vypadá frontier Západu a Ukrajinci jsou současnými hraničáři, našimi Chody. Vedou nerovný boj. Oni se pouze brání porobě, kdežto pro Rusko je to otázka života a smrti. Žádné množství padlých není pro Putina příliš velké, aby se svého boje vzdal. Pro něho je válka s Ukrajinou posvátným tažením proti kacířům, kteří zradili ruský svět.
Je to čistě sakrální válka, v níž jsou sázky větší než život sám. Je to zápas za život po ukončené pozemské existence, za právo zůstat v dějinách a mít nějakou budoucnost. Tato válka má eschatologickou povahu, v níž vítěz bere všechno a poražený ztrácí všechno, včetně svého místa v dějinách. Není náhodou, že v těchto dnech oficiální ruská historiografie škrtla z učebnic pojem Kyjevská Rus. Pro Putina prostě žádná jiná Rus než ta jeho nikdy neexistovala. Proto označil konflikt jako osudový střet, v němž Rusko nesmí prohrát, jinak zmizí z dějin navždy.
Vypadá to tak, že křižácké tažení proti Ukrajině je bezprostředně odvozeno z ideového fundamentu, na němž Rusko stojí – a tím je patos strachu. Veškerá platná filozofie a státní politika Ruska spočívá na strachu jakožto bazálním prvku organizace společnosti. Vymizení strachu se rovná zániku Ruska. Ukrajina, která každý den demonstruje nezastrašitelnost tváří v tvář ruské hrozbě, je Moskvou vnímána jako symbol smrti, jako zubatá s kosou. Mnozí ruští vůdcové v poslední době nejednou opakovali, že hrozba zániku ospravedlňuje použití jaderných zbraní. Putin nemůže pobývat na jedné planetě s Ukrajinou, jež je popřením celého jeho nekrofilského světa. Ukrajinská bujará a veselá letora je nekonečnou oslavou života a je v příkrém rozporu s vypjatým kultem smrti, který dostal v Putinově podání svou finální umrlčí a děsivou podobu.
Ukrajina je jedinou zemí, jež se dobrovolně zřekla atomových zbraní a dnes stojí před hrozbou jaderného sežehnutí jen proto, že chce být svobodná. Zatímco ostatní cosi tlachali o principech, Ukrajina zpečetila krví svou připravenost bránit svobodu, byť by jí všichni upírali právo na život. Válka mezi Ruskem a Ukrajinou je střetem strachu a svobody. Svým měřítkem bitva, jež se odehrává ve stepích a lesích Ukrajiny, je zcela srovnatelná s nerovným bojem malých řeckých polis s gigantickou Perskou říší. Právě tento typ zmužilosti položil základy západní civilizaci. Pro současného obyvatele kolektivního Západu je ukrajinská nezlomnost málo srozumitelná. On sám v podstatě dávno nemá za co umírat. Jenže právě logika Zelenského, který odmítl opustit své město tváří v tvář jisté smrti, učinila kdysi Západ Západem. Dnešní Mariupol, to jsou ukrajinské Thermopyly. Totálně zbourané město kladlo tři měsíce houževnatý odpor v úplném obklíčení nepřítelem. Stalingrad není relevantní srovnání – tam za svými zády měli obránci řeku, přes kterou odváželi zraněné a dopravovali všechno, včetně lidských posil a munice. Mariupolci kladli sveřepý odpor i tehdy, když museli pít technickou vodu ze strojů. Co říct na tomto pozadí třeba o německém Bundestagu, který deset vteřin po vášnivém projevu Zelenského pokračoval v posuzování bodu „různé“.
Jsou myslitelé, pro něž neodpustitelná vina Evropské unie a NATO netkví v tom, že prosazovaly své hodnoty příliš vehementně a expandovaly na východ, nýbrž v tom, že pokaždé odmítaly nést plnou odpovědnost za svůj sakrální projekt. Nestál jim za hádku. Putinovi rozhodně stojí. Je připraven spálit svět na atomový popel, pokud se ukáže, že jen tak lze potlačit vůli Západu. Putin si přeje, aby celý svět žil v ponižujícím strachu tak, jak žijí infantilní Rusové, v jejichž očích právě děs před zdrcující vůlí vůdce zajišťuje vysoké postavení země v globální hierarchii. To je ruská katecheze: kdo má sílu, ten má pravdu. Slabší musí být ponížen, aby plnil i ty nejzvrhlejší požadavky silnějšího. Jak to před válkou vyjádřil Putin citací z častušky o nekrofilním styku: „Líbí se, nelíbí, mrtvá krásko – podržet budeš muset.“ Je to sukus násilnické ideologie Kremlu, kterou sdílí většina ruského obyvatelstva.
Člověk, národ i stát se nejúplněji projevují v hraniční situaci. Jak se chovají tváří v tvář hrozbě smrti, takové ve skutečnosti jsou. V tomto ohledu Ukrajina doslova plní předsevzetí své hymny: „Duši a tělo položíme za naši svobodu.“ Dá se dokonce říci, že Ukrajina nejen bojuje za celý Západ – Ukrajina je Západ. Ovšem Západ v rozpuku svého mládí a volní síly. Když západní člověk byl ochoten položit život, jen aby nemusel žít v otroctví, aby nemusel uzavírat se svým násilníkem potupné morální kompromisy.
Spojené státy a Evropa se mezitím staly jakýmsi milosrdným hospicem, jehož obyvatele trápí jen otázka tepla, přísunu stravy a pravidelného vyměšování. Putin do tohoto hospice vtrhl, aby jim zavedl jaderný klystýr. Snil o tom vždycky, i tehdy, když američtí prezidenti se tak moc snažili podívat se mu do očí a najít tam plachou a citlivou duši. Nyní budou muset sami hledat odpověď na otázku, zda mají vůbec nějakou duši oni sami. Zda jsou schopni rozhodných činů, jak se sluší a patří na svobodné lidi. Zda dokáží být stejně odhodlaní a silní jako jejich předci neváhající jít za svým snem a pohlédnout bez bázně do očí smrti.
Ukrajina dnes hledí do očí smrti, protože do války s Putinem ji dostal sen o mladém a silném Západu. Zdá se, že Ukrajina věří západní myšlence víc než Západ sám. Pokud Ukrajina v tom boji podlehne, bude to i smrt Západu. V tom případě Ukrajinci zemřou jako poslední svobodní lidé na zemi.
