Nebuďme naivní, realita je krutá: Ukrajina bude bez Krymu, Luhanska, Doněcka a možná i jihu země
Zrádce, agent ruských zájmů, mnichovan. I to se objevilo, když bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger před pár dny prohlásil, že Ukrajina by se měla vzdát části svých území. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj i mnoho představitelů na Západě to za podpory veřejnosti hlasitě a ostře odmítlo. Ovšem realita je jiná – je pouze zbožným přáním, aby se v blízké budoucnosti Krym, Luhanská a Doněcká oblast (a dnes už i některé části na jihu Ukrajiny) vrátily do náruče Kyjeva. Přitom nejde pouze o to, zda je zrůdné putinovské Rusko udrží pod vojenskou kontrolou, došlo zde i k demografickým a společenským změnám. Pozoruhodné také je, že linie rozdělení téměř odpovídá dávno predikovaným místům, jež oddělují dvě civilizace. Logicky to do sebe vše zapadá.
Je správné, že Západ, kromě výjimek, stojí na straně Ukrajiny, že zemi postiženou válkou zásobuje zbraněmi (Německo se tomu ale téměř vyhýbá a Maďarsko to přímo odmítá), humanitární pomocí a že přijímá miliony uprchlíky. Ovšem Západ nechce nasadit své vojáky přímo na Ukrajině a čelit tak otevřenému střetu s Ruskem. Vyřizuje si účty s Moskvou a Putinem přes Ukrajince. Na udržení celistvosti Ukrajiny to nestačí. Stav se navíc zhoršuje. Přitom už v roce 2014 Rusko okupovalo Krym a proruští separatisté na části území na východě státu vyhlásili nezávislost. Teď bude tento stav nejenom potvrzen, ale i zakonzervován. Třeba na vždy.
Někde nakresli čáru
I části Doněcké a Luhanské oblasti na východě Ukrajiny, které předtím ještě nebyly pod kontrolou separatistů, jsou v posledních týdnech a dnech dobývány ruskou armádou a jejími místními posluhovači. Luhansko už v podstatě padlo do ruských rukou celé. V Doněcku se to podle všeho stane brzy. Vojenským problémem je, že zde měli Ukrajinci poměrně silnou a léta budovanou obranu a nasadili zde hodně jednotek. Ani to nestačilo odvrátit brutální ruský postup, který provází plošné bombardování a ostřelování, jež vedou k destrukci velkých částí území. Nesmíme zapomínat ani na to (což Západ zhusta dělá), že to jsou oblasti, kde Kyjev nikdy „moc nemilovali“. V době, kdy se pro místní lidi zdá být situace naprosto neřešitelná, vyhlížejí především konec bojů bez ohledu na to, kdo bude vládnout. Životní úroveň obyvatel tady byla už předtím tak nízká, že jakákoli pomoc bude vítaná. Hlavně, že nějaká bude a nebudou těm málo lidem, co zůstali (na některých místech, kde se v poslední době v Luhansku a Doněcku bojuje, poklesl počet obyvatel i na pouhých deset až dvacet procent) nad hlavami vybuchovat granáty.
Další strategický posun zde nastal, když 21. února ruský prezident Vladimir Putin podepsal dekrety, kterými uznal Doněckou lidovou republiku a Luhanská lidovou republiku jako nezávislé státy. Tím byl jejich osud zpečetěn, i když Ukrajinci světu prezentovali situaci jinak. Dokonce i představa, že Putinův režim padne, moci se v Rusku chopí někdo, a ten pak bude chtít toto území vrátit, je naivní. Připomíná to absurdní názory, že kdyby vládl v Číně nějaký demokratický režim, tak začne vyjednávat s dalajlamou a Tibet získá daleko silnější postavení v říší středu. To je naprostý nesmysl, nic takového nepřichází v úvahu. Pramení to z vývoje situace z dlouhodobějšího pohledu, stávající válka stav pouze dál vyhrotila.
Napětí mezi proruským východem Ukrajiny a dalšími částmi země panovalo od vzniku nezávislého státu v srpnu 1991. Mělo různé fáze, ale nikdy se problémy a spory nepodařilo vyřešit k spokojenosti obou stran. Vyvrcholilo to faktickým odtržením částí Doněcké a Luhanské oblasti od zbytku státu v roce 2014. Už předtím zde ale kvůli velmi neutěšené ekonomické situaci docházelo k masové emigraci obyvatel. Část z nich zamířila na Západ (desítky tisíc i do České republiky), část do Ruska. Odhadem se za posledních třicet let vystěhovala minimálně třetina (jiné odhady hovoří o polovině) obyvatel. Byly to bohužel ti mladší, vzdělanější a také ti, co měli alespoň nějaké finanční prostředky. Chudší a starší zůstali. Podle uniklých informací přímo z úřadů separatistů, žilo na jimi ovládaných územích v Doněcku a Luhansku skoro 40 procent obyvatel, kteří byli v důchodu. A ti se dostali do nesmírně prekérní situace, protože kyjevská vláda jim přestala vyplácet v roce 2014 penze a jiným obyvatelům pak sociální dávky (třeba i zdravotně postiženým). Většina těchto lidí už nebude chtít zpátky k Ukrajině.
Ani nezávislost, ani úplné připojení k Rusku ale lidem na tomto územní moc nepomůže. Mnohé firmy zde dávno zkrachovaly, neproběhly potřebné reformy ekonomiky, vzdělávacího či zdravotnického systému. Jsou to oblasti, které se ocitly „mezi někým“ a „mezi něčím“. Proto předpokládat, že by zde lidé někdy mávali ukrajinskými vlajkami a provolávali slávu Zelenskému, je představa z jiného světa. Vývoj spíše nasvědčuje tomu, že to je definitivně území pod přímým vlivem Ruska.
Krymská anabáze
Ještě jasněji to pro Rusko vypadá na ukrajinském Krymu. Vždy v tomto případě píšu „ukrajinský Krym“, protože zde Moskva porušila mezinárodní právo, ale přiznávám, že to je čistě ideový postoj, neboť Krym je už ruský a ruským i zůstane.
Tento poloostrov byl po staletí v držení Rusů a většinu jeho obyvatel (od carevny Kateřiny II. Veliké až po masového vraha Stalina to tu bylo etnicky čištěno od neruského obyvatelstva) tvoří Rusové. Vzhledem ke strategické vojenské poloze v Černém moři je pro Moskvu absolutně nepřijatelné, že by se někdy Krym vrátil Ukrajině. Ostatně až do roku 1954 nebyl ukrajinský. Tehdy jej sovětští komunisté na čele s Nikitou Chruščovem „darovali“ Ukrajině kvůli financování velkých vodních staveb (dodnes jsou pro život na Krymu životně důležité) na ukrajinském území. Tyto projekty se prostě lépe řídily z Kyjeva než z Moskvy a nikdo si nepředstavoval, že „neohrozitelný“ Sovětský svaz zanikne.
Ovšem napětí na Krymu bylo vždy všudypřítomné. Už v první polovině 90. let se krymský parlament několikrát pokusil vyhlásit nezávislost úplnou či na Ukrajině. Rozhodnutí a usnesení se měnily jako na běžícím pásu. Trvalo to několik let, pak nastal určitý klid, ale staré problémy „vyhřezly“ později. Jistě, podle mezinárodního práva Rusko Krym okupuje. Souhlasit s anexí proto nelze. Ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat.
Problematický jih
Pokud má Ukrajina dál fungovat jako alespoň trochu prosperující stát, tak nebude pro ni problém, že jí nepatří území, které i tak reálně neovládá. Tedy Krym a Doněckou a Luhanskou oblast. Bude to zní hrozně, ale tím, že se zbaví území a lidí, kteří patří do jiné civilizace, by mohlo být do budoucnosti dokonce výhodné. Politicky je to sice dnes nepřijatelné, ale z těchto regionů myšlenkově naprostá většina lidí, na rozdíl od jiných částí Ukrajiny, nemíří na Západ. Jsou ukotveni na Východě.
Daleko problematičtější jsou pro Ukrajince čerstvě obsazená území zejména na sever od Krymu. To znamená na jih od města Záporoží a dále vše na ose měst Cherson, Melitopol a přístavů Berďansk Mariupol, který jsou u Azovského moře. V tomto prostoru se nacházejí pro Ukrajinu významné vodní zdroje, je zde vysoce úrodná půda, naleziště surovin, zde byly i některé důležité přístavy sloužící k importu a exportu zboží. Pokud o toto všechno Ukrajina definitivně přijde, bude jako člověk bez jedné nohy. Pak už skutečně hovoříme o zdeformované a méně funkční zemi. A to reálně hrozí.
Dá se proto předpokládat, že nějaká mírová jednání začnou, až se vyjasní situace právě na jihu Ukrajiny. Kyjevská vláda a prezident Zelenskyj to sice nepřiznají (to by byla skutečná kapitulace a mnichovanství), ale osud Luhanska a Doněcka už pro ně není důležitý. Je to ztracená věc. S vojenskou a finanční podporou Západu se ale musí pokusit vytlačit Rusy z okupovaných regionů na jihu země. Bude to těžké, bude to stát obrovské peníze, nesmírné úsilí, perfektní logistickou přípravu, vyžádá si to velké oběti na životech a povede to kvůli předpokládaným těžkým bojům k destrukci infrastruktury, průmyslu i služeb na tomto území. Pokud se to nepodaří, uvidíme zřejmě navždy „přetrženou“ Ukrajinu.
Jisté je dnes jen jedno. Ať to dopadne na Ukrajině jakkoli, nebude to vítězství vůbec nikoho. Ani Putina ne, i když schlamstne další území. Následky budou kruté a budou se řešit desítky let. Takže pro Ukrajinu i Západ hodně špatných zpráv.
