Privatizovat, ale s rozumem. Není problém, když stát podniky vlastní, ale když je řídí
Česká pošta, České dráhy, ale třeba i Budvar. To jsou státem vlastněné a řízené podniky, o jejichž privatizaci se ve veřejném prostoru mluví každou chvíli. V souvislosti s napjatou geopolitickou situací, která ohrožuje nejen energetickou soběstačnost republiky, si najednou stýskáme, že jsme privatizovali například zásobníky plynu. Bylo by načase, aby si stát i veřejnost uvědomila, kdy má privatizace smysl, a jak ji ideálně provést, aby se jednoho dne nevymstila.
Možná bude někdo překvapený, že u našich západních sousedů, kde tržní hospodářství funguje mnohem déle, státy vlastní plno podniků, včetně těch, jejichž obdoby se u nás zcela zprivatizovaly.
Takové Německo drží 14% podíl v Lufthanse a Deutsche telecomu. Drží také akcie v Deutsche Post. Spolková země Dolní Sasko vlastní důležitý podíl ve skupině Volkswagen. Německo zcela ovládá Deutsche Bahn, přičemž jde o prosperující podnik, který je největším evropským dopravcem.
Rakousko vlastní firmy prostřednictvím ÖBAG (Österreichische Beteiligungs AG), což je státem řízený fond, přes který kontroluje podíly v podnicích. Nacházejí se v něm známé strategické firmy, jako třeba OMV, Österreichische post nebo Telekom Austria Group.
Byť se i jim nevyhýbají skandály a dílčí neúspěchy, (např. loňské kauzy rakouského exkancléře Kurtze o kamarádšoftech s ÖBAG), všechny tyto jmenované firmy prosperují, státům vydělávají a hlavně stát má možnost se podílet na jejich směřování.
V Česku by do takového modelu spadal ČEZ, ve kterém má stát necelý 70% podíl. Energetický gigant se řídí tlaky tržního hospodářství, prosperuje, akcionářům včetně státu z něj plynou nemalé výnosy. Zároveň má stát slovo v rozhodování o budoucnosti společnosti. To, že zatím na ČEZ nezatlačil, aby něco dělal s rostoucími cenami energií neznamená, že páky nemá. Spíš zatím nepřišli na to, co by mělo mít přednost před maximalizací zisku.
Jistě, ne každé firmě se daří a pro stát může být její vlastnění zatěžující. To ale neznamená, že by se jí měl zbavovat ze 100 %. To, že stát vlastní podnik totiž nebývá problém – problém bývá to, že ho řídí. Pokud už tedy politikům dojde trpělivost například s dotováním Českých drah, jen ať je privatizují, ale ať si stát nechá strategický podíl a sepíše stanovy tak, aby v případě nouze mohl do rozhodování podniku efektivněji vstupovat. Obecně to bývá třetina akcií, blokující minorita se ale ve stanovách dá upravit třeba i jen na oněch 14 %, které vídáme v Německu. V současné situaci se ukazuje, že je taková pojistka zásadní.
Přijde mi zbytečné o uvažovat o privatizaci národních podniků, které jsou na tom ekonomicky dobře. To platí například pro tak často zmiňovaný Budvar. „Nevidím důvod, proč by měl stát vařit pivo!” slyšel jsem zase nedávno. Kdybychom ho museli dotovat ze státní kasy, souhlasil bych, jenže Budvar v posledních letech tvoří roční zisk přes 300 milionů korun. Jen v roce 2020 to bylo přes 370 milionů. Kromě toho, že si stát může tuto částku vyplatit jako podíl na zisku, tak získává z provozu Budvaru i nemalou každoroční daň ze zisku. Ta v roce 2020 činila téměř 44,5 milionů. Dodám, že Budvar by v případě privatizace určitě skončil v rukou skupiny Anheuser-Busch, aby se konečně zmocnila značky Budweiser, o kterou léta usiluje.
Pokud tedy ještě někdy bude Česko privatizovat své zbývající podniky, tak ať jsou to ty, se kterými si neví rady, a ať si v nich nechá strategický podíl a vliv. Osvědčilo se to u nás i v zahraničí.
Autor je akademický ředitel programu CEMS na Fakultě podnikohospodářské VŠE v Praze a odborník na mezinárodní podnikové strategie.
