Neměla by ústava zaručovat právo řádně fungovat i mimo digitální svět?
Odmítání stále větších nároků státu na své občany je populární. Domnívám se ale, že celá věc má širší souvislosti. Nejsem zastáncem přílišné konkretizace lidských práv (či povinností) v ústavě či listině práv a svobod, aby se tam vyjmenovávalo a kotvilo kdeco (zbraně, platba v hotovosti, manželství apod.). Čím víc chceme být konkrétní, tím více se nám totiž otevírá prostor pro kličkování a uvědomujeme si, kolik situací či fenoménů jsme ještě nezmínili.
Chápu ale, proč tento společenský tlak existuje. Neuznáváme-li totiž autoritu Božích přikázání, je ústava tou nejvyšší společenskou záštitou, jež nám může něco garantovat. Nicméně je to dvojsečná zbraň – nikde není řečeno, že to, co nyní do ústavy složitě a za cenu velkých kulturních válek dostaneme, v ní zůstane navěky. Naopak, je docela solidní šance, že při nejbližší příležitosti toho jiná většina využije k přepsání a zakotvení jevů naprosto opačných.
Moderní svět je složitý. Nelze si myslet, že na složitou dobu a složité jevy nám stačí normy a postupy z dob jednoduchých. Dokud neexistovala automobilová doprava, nemuseli jsme mít dopravní předpisy. Dokud nebyla doprava skutečně hustá, nemusely být na křižovatkách semafory. A tak můžeme pokračovat.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
