Lovec bláznů. Co nám dávají lidé vzácného naturelu?
Připadám si občas jak potrhlý motýlkář z Vinnetoua. Akorát lovím místní blázny a svérázy. Někdy se musí na lov na vyjížďku. Jindy se musí políčit past jak mucholapka – bláznolapka.
Konala se další za-hradní slavnost na Pirkštejně. Přednáška o Sázavském klášteře, koncert Půljablkoně, otevřený hrad. Zničehonic přijel na nádvoří přímo do přednášky maník na speciálně vytuněném kole. Skoro až harleyi.
Od pohledu jsem věděl, že je to můj člověk. Radkovi je padesát a od patnácti jezdí na kole po hradech. Navštívil jich valnou většinu. Děda pracoval u památkářů, tak k tomu přičuchl a už ho to nepustilo. Vyráží na své cyklovandry. Kdyby se narodil před šesti sty lety, přijel by k nám asi na oslíku. Jak sv. František. Kolo je vystrojené, obtěžkával jsem ho, a i dost těžké. Kamarád se jej nevěřícně zeptal: Tam máš elektropohon, že jo? Ukázal na tlustý lejtka: Tohle je můj pohon.
Vstává v týdnu vždy ve čtyři. Pracuje jako elektrikář ajznboňák. Už se těší na víkend, kdy zas někam vyrazí. Potřebuje bejt na cestách. Jede třeba do Tábora sto kiláků, tam si dá kafe a pak zpět. Má na pažích vytetované husity a Jana Roháče z Dubé.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
