Válečné daně a Babišova kampaň: Vládu čeká těžký evropský semestr, nejlepší čas na změny už byl
Po mimořádném projevu premiéra Fialy se opět rozběhly diskuze, zda česká vláda dělá v boji s inflací dost. Předseda vlády představil povětšinou dlouhodobé kroky, jako je třeba postupné vybudování nezávislosti na ruské ropě a plynu nebo zpětné odkoupení akcií ČEZu. S žádným výrazným krokem, který by zarezonoval, však zatím vláda nepřišla a v době českého evropského předsednictví pro to těžko zbyde prostor.
Současný stav veřejných rozpočtů je poněkud paradoxní. Až do konce volebního období plánuje kabinet skoro stejné rozpočtové deficity kolem 300 miliard. Razantní úspory na provozu státu a zásadní reformy, které strany nové koalice avizovaly v průběhu loňské kampaně, zatím nepřicházejí. Lepší čas pro jejich prosazení už nebude – ekonomické problémy budou na vládu doléhat čím dál víc. Za minulé volební období v opozici bylo pro vládní strany dost času na to připravit třeba důchodovou reformu nebo zákony potřebné pro zlepšení dostupnosti bydlení. Dávat je dohromady v dnešní situaci za pochodu není nejlepší perspektiva.
Zároveň i v této době vláda trvá na tom, že se nebude pokoušet systematicky zvyšovat ani příjmy rozpočtu. A to přesto, že už i pravicoví opinion-leadeři jako exministr Kalousek navrhují třeba mimořádné zdanění energetického a finančního sektoru.
Těžko čekat, že by takový krok kdovíjak rozčílil středopravé podporovatele koaličních stran. Vždyť vládní strany před volbami postavily kampaň i na tom, že během volebního období co nejvíc zkonsolidují státní rozpočet. Vytvořily atmosféru, že rozhazování v podání Babišovy vlády je neudržitelné a že je potřeba veřejné finance racionalizovat v zájmu všech. Čekal snad někdo, že něco takového bude možné nebýt zvyšování jakýchkoli daní?
Nad zdaněním energetického sektoru koaliční strany dle zpráv z médií začínají přemýšlet. Teď už ale začíná české předsednictví v Radě EU, během kterého létají ministři některých resortů do Bruselu i několikrát za týden a na běžnou vládní práci jim zbývá daleko méně prostoru. Zkrátka to vypadá, že žádné další významné opatření v dohledné době nepřijde.
Další rozměr tohoto paradoxu je však v tom, že stát sice zjevně stále neúnosně utrácí, zároveň však za první půlrok Fialovy vlády nedal na pomoc v energetické krizi žádné závratné částky, alespoň ne v evropském kontextu. Belgický ekonomický institut Bruegel zanalyzoval výdaje všech států EU na pomoc domácnostem a firmám s inflací od loňského podzimu do začátku června. Za toto období byly analyzované vládní investice spojené s energetickou krizí a inflací vůči HDP po Dánsku druhé nejnižší z unijních států. Česká vláda zatím na podporu v energetické krizi věnovala zhruba 0,1 % českého HDP. Všechny sousední země vyhradily na pomoc s inflací prostředky odpovídající víc než 1 % jejich HDP, tedy poměrově v tomto ohledu "investovaly" více než desetkrát tolik co Česko. Několik zemí v EU přistoupilo i k zastropování cen energií, benzinu či potravin –například Francie, Estonsko, Portugalsko, Španělsko, Maďarsko nebo Polsko.
Ve výčtu opatření České republiky figurovalo zrušení DPH na elektřinu a plyn, zavedené ještě Babišovou vládou, a pomoc domácnostem a firmám zasaženým růstem cen energií přijatá Fialovou vládou ve formě záruk pro podnikatele, dotací na snížení energetických nákladů a rozšíření dostupnosti příspěvků na bydlení. Není zde tím pádem třeba jednorázový pětitisícový příspěvek pro rodiny, který bude vyplacen až v srpnu, i když u takhle plošného příspěvku není jasné, zda vůbec lze považovat za cílenou pomoc pro situaci drahých energií a potravin.
S výjimkou zmíněného příspěvku málokdo dokáže vyjmenovat jakékoli opatření vlády v době zdražování, ostatně samy vládní strany dosavadní řešení energetické krize nijak zvlášť nepropagují. Zároveň však ani nedochází ke kýžené stabilizaci rozpočtu. Pětitisícový příspěvek vláda zjevně načasovala na podzimní komunální volby, ještě před nimi nicméně chystají odbory velké demonstrace, jež budou nejspíš i tak trochu začátek prezidentské kampaně Josefa Středuly.
A když už jsme u těch prezidentských kandidátů – vláda pořád nemá jasno v tom, zda bude nominovat jednoho společného kandidáta, nebo třeba podpoří někoho nezávislého. Současné váhání nejspíš vychází i z toho, že jakýkoli kandidát nominovaný vyloženě vládní koalicí by byl snadný terč pro populistickou Babišovu kampaň. Proto se možná z pohledu koaličních stran jeví jako taktičtější počkat, který z jeho soupeřů bude působit nejsilněji a v kampani se za něj postavit, tedy „nezatěžovat“ jej podporou vlády dopředu. Navíc teoretická situace, že by deklarovaný vládní kandidát prohrál s opozičním, může pro vládu na zbytek volebního období znamenat značnou symbolickou ztrátu a naopak zesílení opozice.
S odstupem to působí, že vláda v zahlcení válkou na Ulrajině a s tím spojenými problémy, kdy naprosto příkladně pomahala a pomáhá okupované zemi, nedokázala přijít s přesvědčivým výhledem do krizové doby pro Česko. V době evropského předsednictví toto zahlcení nejspíš příliš nezeslabí. Tlak navíc zesílil skandál kolem hnutí STAN, který ovládl mediální prostor. Pět koaličních stran čeká těžký semestr. Známky už brzy vystaví voliči hned ve dvou volbách.
