Sociální smír jako mantra, nástroj politického boje a záminka k přerozdělování. Jen ne smír
Rostoucí ceny energií, potravin a dalších věcí. Vysoká inflace, k tomu hned několikery volby za dveřmi. Není tedy překvapením, že dochází k sociálnímu pnutí a neobvyklým politickým jevům. Jedním z nich je matení pojmů, jednou z obětí posledních dnů je termín „sociální smír“.
V původním významu jde o pokojné řešení sporů mezi zaměstnavateli, zaměstnanci a vládou. Ať už jde o propouštění, pracovní podmínky či cifry na výplatních páskách. Zjednodušeně řešeno, jakási poklidná varianta k třídnímu boji (příhodná definice sociálního smíru např. zde ve webové encyklopedii Sociologického ústavu AV).
Jenže proč tak hezky znějící termín nepoužít či nezneužít i v jiném kontextu. Volání ze strany odborů po sociálním smíru se dá vcelku jednoduše přeložit jako prostý tlak na růst mezd a platů – samozřejmě co nejvyšší a pro co nejvíc zaměstnanců.
A kreativní využití se dá najít i u řady politiků. Jedním z příkladů za všechny může být vyjádření šéfa poslaneckého klubu SPD Radima Fialy v nedělní debatě na ČT. Sympaticky se přimlouval za to, aby se nezvyšovalo zadlužování státu. Ovšem s dodatkem: „Ale je tady ještě jedna věc, a to je ten sociální aspekt. To je zachování sociálního smíru v době, kdy ta krize může být pro spoustu lidí neřešitelná. A tam je potřeba se na to podívat s plošnými podporami…“
Už současný růst cen na některé skupiny obyvatel silně dopadá a je určitě na místě sociální, ovšem cílená podpora. Určitě ne plošná, v obecném měřítku situace kritická není. Ostatně jak v citovaných Otázkách Václava Moravce připomněl další z diskutujících, ekonom Jan Libich: „Byť se nerovnost příjmů a ty nůžky rozevírají, tak jsme pořád se Slovinskem a Slovenskem země s nejnižší nerovností bohatství na světě.“ A dodal: „Chudoba je u nás podstatně menší problém než ve většině zemí.“
Jenže ohánět se sociálním smírem je prostě lákavé. Ať už jako argumentem pro zvyšování mezd a platů, zvlášť pokud má šéf hlavní odborové centrály i politické (prezidentské) ambice. Anebo jako záminkou pro různé plošné podpory, zvlášť když jsou na obzoru volby. Na podzim komunální a senátní, v lednu ty prezidentské, které mimochodem podle pondělního oznámení začnou v pátek třináctého.
Ale dá se jít ještě dál než pojem „sociální smír“ pouze ohýbat v politických debatách. Pro jeho zachování se dá třeba i přehodnotit závazek nezvyšovat daně a nezavádět žádné selektivní neboli sektorové. Jak jinak si vyložit volání části současné vládní koalice po zavedení speciální energetické daně, díky níž by se některým výrobcům energií ukrojilo z jejich zisků, aby se více či méně odběratelům mohl kompenzovat dramatický růst cen. Tedy přerozdělit část zisku v zájmu sociální stability. Anebo prostě smíru.
