S koncem Borise Johnsona přichází britská politika o poslední autentickou tvář
Velké obrazy, postavy a události vyžadují patřičný odstup, aby vůbec mohly být pochopeny a doceněny. Boris Johnson je (nebo byl) právě takovou velkou postavou soudobých dějin. Jak suše konstatoval mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov, „neměl rád nás a my nemáme rádi jeho.“ Ta jeho okatá nepřízeň nepatřila samozřejmě ruskému národu nebo kultuře, nýbrž jen a jen imperiální a autoritářské povaze režimu. Toho režimu, který, podle vlastních slov, vysloveně měl rád třeba takovou německou kancléřku Angelu Merkelovou.
Ve zprávě o rezignaci Johnsona někteří krátkozrací naivkové spatřují další pronikavé vítězství demokracie. Pro současný stav veřejného mínění je vůbec příznačná neschopnost vidět za roh, špatný zvyk nevnímat svět v jeho ucelenosti, v globálních trendech a tendencích. Měřítko, ve kterém jsou děje běžně posuzovány, bývají zpravidla hrubě lokální, proto i soudy jsou většinou úzkoprsé, zápecnické.
Ustálené politické systémy se bortí ve všech koutech světa, od Británie a USA, přes Francii nebo Slovensko, až po Severní Afriku či Latinskou Ameriku – aniž bychom mohli slavit posílení demokracie kdekoli, kam oko dohlédne. Řítí se na nás lavina nestability a lidové nespokojenosti, rebelantství bez příčin, za nímž může – a bude – následovat jen globální neřád a chaos. Jak trapně a nemístně zní jásot nad tím, že se společnými silami podařilo vyřadit z provozu dalšího silného a prokazatelně demokratického státníka, neboť pro samozvané puritány prý demokracie musí být buďto bez poskvrnky, nebo žádná. Jak praví rabínské moudro, „kde je sháňka po absolutní pravdě, tam je válka.“
Boris byl politik z masa a kostí, příliš snadný terč pro odpůrce spolčené s povrchním a masožravým tiskem. Věčně rozvrkočený, pomačkaný, plný lidských slabostí, ženomil a bonviván velmi urážel evropské představy o politickém bontonu. Opozice na něho pořádala štvanice nikoli pro jeho politiku, ale pro jeho styl, útočila na něho jako na člověka. To nebylo bůhvíjak těžké, stačilo využívat jeho bohorovnou lidskost. Jako bytostní vizionář sám poskytoval hojně munice proti sobě. Navzdory své novinářské brilanci byl hotové nemehlo v oblasti komunikace s veřejností. Často jeho PR tým musel uvádět premiérova prohlášení na pravou míru, což jeho odpůrci ochotně pranýřovali jako záměrnou lež. Byl to zkrátka politik mimořádný, který uměl promlouvat k voličům nejrůznějších ideologických a politických orientací. Volili jej nejen tradiční stoupenci toryů a nejen přesvědčení brexitéři. Političtí puristé se v něm snaží vidět pravicového populistu, leč populistou by pak byl i Churchill. Hodně připomínal prezidenta Reagana tím, že důvěřoval svému lidskému šarmu a podmaňoval si voliče kouzlem osobnosti. Je to vymírající typ vskutku konzervativního politika, který sází na důvěru lidí. Odchází, aniž by prohrál rozhodující volby, na jeho politické zavraždění stačily moderní mediální technologie.
