Nedůvěra vede k nestabilitě. A většina Čechů nevěří prezidentovi, ministrům, stranám, sněmovně, Senátu, ani EU
Velké problémy se řeší lépe, když panuje vzájemná důvěra. Ta je ale u nás na lince politika-veřejnost už dlouho narušena. Národ je nedůvěřivý ve většině věcí, které s politikou nějak souvisejí. V době, kdy zemi sužuje vysoká inflace, na obzoru jsou další ekonomické nesnáze a mohou se objevit i masové protesty, to problémy ještě násobí. Otevřelo to i dveře extrémistickým, populistickým a nesmyslným postojům a názorům.
Zajímavé je, že v Česku je nedůvěra všeobjímající. Nevěří se vládě, ale ani opozici. Nevěří se Poslanecké sněmovně, ani Senátu. Nevěří se většinově prezidentovi Zemanovi, ale ani jeho vášnivým oponentům. Některá čísla jsou přitom až katastrofická.
Například podle jarního průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM spadá pod Sociologický ústav Akademie věd) u vybraných institucí česká veřejnost nejméně důvěřuje politickým stranám a hnutím, u kterých je rozdíl mezi důvěrou a nedůvěrou až 56 procentních bodů (18 procent důvěřujících ku 74 procentům nedůvěřujících). Osmnáct procent důvěry je číslo mimořádně nízké. Neodpovídá dokonce ani volebním ziskům některých stran v loňských říjnových sněmovních volbách (koalice Spolu získala 27,79 procent a hnutí ANO 27,12). Voliči někdy nevěří ani vlastním stranám.
Ústav STEM zase v červnu zveřejnil svoje šetření ohledně důvěry ve vybrané instituce. Je to rovněž kormutlivé čtení: členům vlády důvěřuje 30 procent občanů (zjednodušeně řečeno: dvě třetiny lidí nebudou věřit propagovanému boji vlády s drahotou); Poslanecké sněmovně věří 36 procent dotázaných, prezidentu Miloši Zemanovi a Senátu 37 procent.
Ten samý průzkum také ukázal, že Evropské unii důvěřuje 45 procent a veřejnoprávní České televizi 41 procent lidí (u ní procento „věřících“ postupně klesá, což je u instituce, které musíme platit měsíční koncesionářský poplatek, rovněž velký problém).
Naopak největší důvěře se těší už delší dobu armáda, policie, obecní, městské a krajské úřady. U nich se číslo pohybuje nad či pod 70 procent.
Když ministrům vlády Petra Fialy lidé většinově nedůvěřují, logicky by z toho mohlo plynout, že se důvěra přetaví v podporu opozice. Jenže tak to není. Podle jarního průzkumu CVVM nevěří Andreji Babišovi 53 a Tomio Okamurovi 55 procent lidí. Pro Babiše je to špatná zpráva pokud chce kandidovat na prezidenta. Oba ale ještě zdolala zástupkyně vlády a šéfka sněmovny Markéta Adamová-Pekarová s nedůvěrou 56 procent.
Češi nevěří ani některým zahraničním vůdcům, například nedůvěra v ruského prezidenta Putina dosáhla na 84 procent (vzhledem ke zvěrstvům, které ruská armáda páchá na Ukrajině, by číslo mělo být vlastně ještě vyšší).
Vysoká nedůvěra v různé instituce svědčí podle sociologů o tom, že nevíra ve schopnost politiků řešit některé ekonomické a finanční problémy země je extrémní. Bez ohledu na to, zda se jedná o vládu či opozici. Všichni jsou hozeni do jednoho pytle.
Obecně sdílená nedůvěra je pak všude na světě živnou půdou pro šíření extrémistických a populistických názorů a někdy i hodně hloupých myšlenek. Myslet si o takových názorech můžeme cokoli, jasné ale je, že vyvolávají další posilování nedůvěry v cokoli. Nedůvěry v celý systém, která může vyústit až v nestabilitu, o jejichž podobách raději ani nepřemýšlejme.
