Virtuální pasti. Ani v digitálním světě nezapomínejme na reálné hrozby
Možná to na první pohled není tak zřejmé, ale stačí se podívat v tramvaji, v restauraci nebo třeba jen na ulici na lidi kolem nás. Většina z nich má zabořený pohled na displej svého „chytrého“ mobilu. Prožitky, zkušenosti a znalosti nahrazují počty kliknutí na internetu. Všichni tak v online režimu víme zdánlivě všechno. Monitor počítače či mobilu nám vše vychrlí a i to, co si o tom všem máme myslet. Nevnímáme, že nemusí jít vždy o skutečnost, nýbrž jen o její interpretaci, a to třeba i různě motivovanou, může jít o skrytou reklamu či jiný způsob vytvoření vazby a závislosti. Z dobrého sluhy se stane zlý pán.
Zaručeným receptem manipulátorů všeho druhu je použití emocí. Nejsilnější emocí je strach. Díky strachu a obavám jsme schopni udělat téměř cokoliv. Čteme a slyšíme to nyní neustále, že se na nás řítí samé katastrofy. Doba hodování skončila a čekají nás trudné časy. Vzpomeňme si právě teď na některé naše předky v minulém století. Někteří z nich přišli doslova o veškerý svůj majetek, ztratili blízkého člena rodiny, opustili je přátelé (a někdy i příbuzní), byli perzekuováni režimem, žili v prostředí bezpráví a nespravedlnosti… Přesto mnozí z nich neztratili víru v dobro. Naději nalézali sami v sobě, u svých nejbližších, ale také v alternativních seberealizacích, kdy šli až na dřeň poznání. Inspiraci hledali v přírodě, umění a historii. Dokázali žít pokorně bez materiální dostatečnosti. Těšili se i v těch nejtěžších časech na malé každodenní radosti, které jim pomáhaly přežít.
Všichni to známe, když se nějak rozkolísají jistoty vnějšího světa kolem nás. Lidé se obnaží a často ukážou svoji pravou tvář. V životě nás neminou lidé schopní i neschopní a bohužel i ti všehoschopní. To potkávání se s realitou bývá někdy bolestné. Ona by úplně stačila obyčejná mezilidská slušnost, na níž můžeme stavět vzájemnou důvěru, sounáležitost a solidaritu, a nevidět sobecky jen své vlastní já. Vyspělé společnosti vždy citlivě reagují na ty, kteří potřebují pomoc. To by mělo platit vždy a nejen při živelných pohromách a válečných konfliktech v blízkém zahraničí. V nesnázích může potěšit i to, že je někdo schopen a ochoten se s někým napřímo setkat, podat mu ruku, podívat se mu do očí, projevit živou nezprostředkovanou účast. To vše nenahradí hromadné maily a esemesky s omezeným počtem znaků a infantilními smajlíky. A lze to i bez patosu a teatrálního dojetí (s ambicí si vylepšit image a profil na Facebooku).
Nadvláda virtuálního světa nad tím skutečným generuje značnou míru odlidštění a vrchovatou porci účelové stylizace. Děje se tak často již automaticky, a ani si to neuvědomujeme. Jsou to schémata, která si žijí své absurdní a často jen imaginární příběhy. Žijeme v době, kdy staré již neplatí, současnému příliš nedůvěřujeme a budoucího se obáváme. Jenže tento model není v dějinách lidského rodu nijak vzácný. Každá ztráta a každá krize je zároveň novou výzvou, tedy může jí být. Jsme uprostřed léta a mohli bychom právě nyní začít třeba několikadenním půstem od informačních a komunikačních technologií, k čemuž patří i mediální abstinence. Udělejme si čas na své blízké, na ty, na kterých nám záleží, a taky v neposlední řadě na sebe samotné. Stojí to za to. Účinky této terapie mohou být blahodárné již v brzké budoucnosti, která nám predikuje mimo jiné zvýšenou míru stresu a napětí. Je na čase se začít bránit, aby nás to pak nesemlelo. Fixace na kult konzumu a na hromadění nepotřebných věcí se dá zbavit, budeme-li opravdu chtít.
