Tomáš Zdechovský: Němečtí a rakouští zelení mají zásluhu na uhelné renesanci
Současná energetická krize, která dopadla na celý svět, donutila některé země potlačit iracionální strach z jádra a začít uvažovat více pragmaticky. Třeba Japonsko plánuje mít v provozu devět reaktorů oproti současným pěti. Tamní energetické společnosti požádaly o opětovné spuštění 25 jaderných reaktorů, které byly zastaveny po havárii v elektrárně Fukušima Daiči v roce 2011.
Deset z nich splnilo bezpečnostní normy japonského Úřadu pro jadernou regulaci a mohlo obnovit svoji činnost, avšak v současné době je v provozu pouze pět z nich, protože ostatní procházejí inspekcemi a aktualizací bezpečnosti. Jádro opět získává na podpoře i mezi japonskou veřejností. O něco více než polovina Japonců podporuje poprvé od havárie ve Fukušimě znovuzprovoznění jaderných reaktorů.
Anebo si vezměme takovou Belgii, která se rozhodla prodloužit provoz alespoň části jaderných elektráren. Původně měly být všechny elektrárny odstavené do roku 2025 a nahrazené plynovými. Jenomže ruský útok na Ukrajinu a s ním spojené rostoucí ceny plynu vše změnily. Odchod od jádra se posune o deset let. Dvě belgické jaderné elektrárny (Doel 4 a Tihange 3) by měly fungovat až do roku 2035.
Jádro stále strašákem
Není ale samozřejmost, že by hrozící energetická nouze znamenala vždy posun k nějakému rozumnějšímu přístupu. Pro některé země v Evropě jádro stále zůstává strašákem č. 1. Dokonce i dočasné zařazení jádra do taxonomie udržitelných investic naráželo a stále naráží na odpor. Paradoxně se tak děje v zemích, které na rozdíl od zmíněného Japonska či Ukrajiny (kde polovina vyrobené energie pochází z jádra) žádnou jadernou havárii nikdy nezažily.
V Evropském parlamentu z výborů pro hospodářství a životní prostředí odhlasovali usnesení, kde bylo navrženo vyřazení jádra a zemního plynu ze seznamu udržitelných zdrojů. Nakonec hlavně díky hlasům poslanců z postkomunistických zemí byl návrh odmítnut a jádro mezi udržitelnými zdroji zůstalo. Některé země se s tím však i nadále odmítají smířit. Lucembursko a Rakousko chtějí napadnout dočasné zařazení jádra mezi udržitelné zdroje u Evropského soudního dvoru.
Dočasná uhelná renesance?
Svým odporem k jádru je dlouhodobě známý náš západní soused Německo. V této souvislosti je proto velmi zajímavé sledovat nynější veletoč týkající se postoje země k uhlí a také drobný posun ve vztahu k jádru.
Kvůli obavám z nebezpečnosti jádra se „zelené“ Německo původně rozhodlo pro to nejméně zelené možné řešení, a naopak se zdráhalo prodloužit činnost jaderných elektráren, které produkují zhruba 6 % v Německu vyrobené elektřiny. Plánuje totiž dočasně znovu obnovit činnost 16 uhelných bloků a prodloužit povolení pro činnost dalších 11.
Strach z jádra?
Důležitější roli než emise CO2 hrál u německé vlády s účastí zelených strach z jádra. Kritika se ozývala dokonce i z vládních řad semaforové koalice, konkrétně liberální FDP, která požaduje prodloužení činnosti atomových elektráren a samozřejmě také opoziční CDU/CSU. Saský premiér Michael Kretchmer kritizoval počínání vlády, když řekl, že prvním poraženým aktuální politiky je klima a už zase se ukazuje, že vláda nemá žádný plán. Vypadá to tedy, že Německo zažije přinejmenším dočasnou uhelnou renesanci. Jak dočasná bude, zůstává stále otevřenou otázkou.
Jenomže obavy z energetické krize donutily i Německo k úvahám, zda přece jen nezměnit postoj směrem k tomu, že „každý zdroj se teď bude hodit“, a to včetně jádra. Mluvilo se o obchodu uvnitř vládní koalice: Prodloužení provozu atomových elektráren výměnou za zavedení maximální povolené rychlosti na dálnicích, kterou dosud odmítala „projaderná“ FDP.
Německý zelený ministr hospodářství Robert Habeck ještě nedávno prohlašoval, že problém je s plynem, ale ne s elektřinou. Opak je ale pravdou. I s elektřinou může být velký problém. Odvracení se od plynu s sebou ve velkém přinese přechod z plynových kotlů na elektřinu. Tím samozřejmě vzroste její spotřeba.
Spolupředsedkyně zelených Ricarda Lang při jednom svém vystoupení řekla, že prodloužení činnosti jaderných elektráren kategoricky nevylučuje. Ve hře je proto nyní prodloužení životnosti jaderných elektráren, byť jen do poloviny příštího roku. Německá ministryně zahraničí Analena Baerbocková veškeré úvahy o přehodnocení postoje fakticky popřela. Po nedávném jednání s naším ministrem zahraničí Lipavským totiž prohlásila, že Německo nehodlá měnit svou politiku odklonu od jaderné energie, aby nahradilo chybějící dodávky ruského plynu. Uvidíme tedy, jak to nakonec bude.
I Rakousko zařadilo zpátečku
K jistému posunu došlo i ve zmíněném Rakousku, ale jen v oblasti uhlí. Na rozdíl od Německa Rakousko nikdy nemělo v provozu žádné jaderné elektrárny. Tamní voliči totiž jádro těsně odmítli (proti bylo 50,47 % voličů) v referendu o spuštění jaderné elektrárny Zwentendorf, konaném v roce 1978.
V témže roku byl o měsíc později schválený zákon zakazující využívání jaderné energie v Rakousku. Důsledkem toho se pro rakouskou politiku stalo vedle proklamované vojenské neutrality emblematickým i odmítání atomové energie.
V roce 2020 byla v zemi pod Alpami s velkou slávou ukončena činnost poslední uhelné elektrárny. Jednalo se o završení 15 let trvajícího postupného zavírání uhelných elektráren. Současná rakouská vláda si navíc vytyčila jako jeden z cílů, aby se nejpozději v roce 2030 vyráběla elektřina jen z ekologických zdrojů.
Poslední uhelná elektrárna v Mellachu ukončila svoji činnost na jaře roku 2020. Byla pak přestavěna na plynovou s využitím v případě potřeby. Válka na Ukrajině ale vše změnila i v Rakousku. Jelikož došlo k problémům s dodávkami plynu, bylo jasné, že na plyn coby stabilní zdroj už nebude možné dále spoléhat. A proto bylo rozhodnuto, že se elektrárna přestaví zpět na uhelnou, aby mohla v případě nedostatku plynu opět vyrábět elektřinu spalováním uhlí. I v případě Rakouska tedy lze mluvit o kroku zpět.
Hydroelektrárny v Rakousku nestačí
Naši jižní sousedé obecně rádi staví na odiv svoji schopnost vyrobit většinu energie z obnovitelných zdrojů. Je to především díky tomu, že země má díky horským řekám dobré podmínky pro výrobu vodní energie. Hydroelektrárny dlouhodobě produkují dokonce více než polovinu elektřiny vyrobené v Rakousku. Důležité je ale také zmínit, že samotné Rakousko nedokáže vyrobit dost elektřiny a bývá silně závislé na dovozu elektrické energie jednak z Německa, ale také z Česka a jeho jaderných a uhelných elektráren.
V obou zemích jsou součástí koaličních vlád zelení. Jen s trochou nadsázky lze tvrdit, že pro německé a rakouské zelené zůstává špinavé uhlí v případě nouze stále přijatelnějším řešením než mnohem čistší jádro. Protijaderný fanatismus stále vítězí dokonce i nad ekologií. Ani hrozící energetická nouze na tom téměř nic nezměnila. Zelení tak mají nezpochybnitelnou zásluhu na uhelné renesanci. To jsou paradoxy, pane Vaněk.
Autor je europoslanec
