Viliam Buchert: Les hoří, nesmysly kvetou
„Dej si pozor, holčičko, ať se v lese neztratíš. Když tě jednou polkne stín, na cestu se nevrátíš,“ zpívá ve své písni Táta Daniel Landa. Tak vypadá umělecká představa známého hudebníka a skladatele o lese. Je to hodně překvapivé, ale les je jako písničky, filmy, seriály nebo sport. Rozumí jim, alespoň to tak vypadá, každý. V lese přece každý byl, každý se proto vyjádří. Vidíme to i teď na mediálně výživných požárech v Národním parku České Švýcarsko – jak to tam mělo být s tím lesem, ví úplně každý. Jenže co Čech, to jiná představa o lese. Projektujeme do nich vlastní vznešené i pokroucené myšlenky. Ve skutečnosti ale přesně nevíme, jak si s tímto hodnotným prostorem (co by za to jinde dali!), který zabírá přes 33 procent našeho území, poradit.
Turista vyhlíží les přehledný, s cestičkami a značkami, aby se v něm mohl dobře orientovat. Houbař chce les s místy, kam nikdo jiný nechodí. Lesníci, myslivci či majitelé chtějí lesy, kde se dá i těžit nebo lovit. Vášnivý ekolog či zarputilý přírodovědec propaguje les pestřejší, neprostupnější, netknutější, aby více vyhovoval flóře a fauně. Z nesouladu přání a vizí pak vznikají přestřelky jako při ohních v Českém Švýcarsku. Někdo prosadil, aby kůrovcem poškozený les zůstal v národním parku na místě, protože příroda si s tím přece poradí sama. Jiný tvrdí, že suché kůrovcové dřevo zde bylo podpalovačem, který pomohl šířit ničivé požáry. Platí A, nebo B? Upřímně – nevím. To je ale slabá odpověď, že?
Na jaře časopis Akademie věd A / Věda a výzkum prostřednictvím názorů několika odborníků k tomu nastolil závažné otázky – Česká republika by si měla ujasnit, co vlastně od lesa chceme, na co ho potřebujeme, co s ním budeme dělat. Má samozřejmě významnou roli v případě životního prostředí a klimatu. Přesto se velmi často hovoří o jeho významu hospodářském, přitom dnes lesnictví tvoří pouze 0,7 procenta hrubého národního důchodu. Jsme ale jedním z největších exportérů dřevní hmoty v Evropě. Dřevo se vyveze především do okolních států, tam se zpracuje a v podobě různých výrobků se za násobně vyšší cenu vrátí domů. K tomu fakt potřebujeme náš les? „Tady vidím velký špatný,“ řečeno se známou věštkyní Jolandou.
Nekonečně dlouhá diskuse (po staletí) se také vede o tom, že lesy by měly být pestřejší, že smrková monokultura je méně odolná proti požárům, o kterých v posledních dnech kvůli Českému Švýcarsku tolik hovoříme. Moc se v tom ale nemění. Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství České republiky v roce 2020 ministerstva zemědělství říká, že smrky pořád zabírají 49 procent plochy našich lesů, zatímco všechny listnaté stromy dohromady jen více než 28 procent.
Experti z Akademie věd upozorňují i na to, že diskuse o „krizi lesa“ je spíše „krizí lidí“, tedy jejich utkvělých představ o tom, jak má les vypadat. To bychom přece nebyli lidé, abychom neporučili i lesu, jak bude růst a jak se má chovat! Stačí sledovat a číst příspěvky a texty o Českém Švýcarsku v televizi, na sociálních sítích, zpravodajských webech či v novinách. V té diskusi se naprosto ztrácíme, jeden křičí přes druhého.
V 18. století se v českých zemích například diskutovalo o tom, že vlivem intenzívního hospodaření v lesích (pro potřeby sklářství, pálením dřevěného uhlí, těžbou pro doly, stavby či k otopu) skoro vymizelo použitelné dřevo. V 19. století se hovořilo o krizi v souvislosti s nebývalými vichřicemi (například v roce 1868, po níž následovala obrovská kůrovcová kalamita). Ve 20. století jsme devastovali lesy průmyslovými zplodinami a kyselými dešti. V prvních dekádách 21. století řešíme sucho, klimatickou změnu a kůrovce. Pořád je to ale svým způsobem stejné – všichni máme velmi rozdílné názory, jak otázku lesů řešit.
A co myslíte, že se stane, až pomine šílení kolem Českého Švýcarska? S odstupem zjistíme, že se toho kolem lesů nestalo nic tolik zásadního. A pokud něco, uvidíme to až za mnoho let. Mezitím se v tom budeme dál ztrácet. Až vše „polkne stín“, jak zpívá ve své písni o lese Daniel Landa.
