Jefim Fištejn: Putin se sám vymete z dějin. Ruský vládce skončí podobně jako jeho předchůdci
Poslední červencový pátek britský deník The Guardian otiskl zásadní článek svého celoživotního komentátora Simona Jenkinse. Je to nestor britského liberálního žurnalismu, stejně jako je jeho deník pokládán v branži za hráz tohoto světonázoru. Úvaha autora stojí za rozbor už proto, že s nachlup stejnou argumentací se setkáváme nejen ve Velké Británii, ale zhusta i u nás.
Základní myšlenka článku: Západní sankce proti Rusku jsou nejméně promyšleným a kontraproduktivním řešením v novějších dějinách lidstva. Vojenská pomoc Ukrajině je oprávněná, leč ekonomická válka proti moskevskému režimu je neúčinná a destruktivní… Milióny lidi strádají, ale barbarství Vladimíra Putina jen sílí, jakož i jeho moc nad vlastním lidem. Navíc protiruské sankce jsou nebezpečné tím, že vyvolávají pomstu, a ta dopadá proti obyvatelům Západu.
Jenkins si v pomyslné polemice hodně vypomáhá ruskou pofiderní statistikou: zatímco účty za energie v Británii asi stoupnou za letošní rok trojnásobně, platební bilance RF dosáhla nevídaného přebytku. „Rubl je letos jednou z nejsilnějších světových měn, jen od ledna stoupl o 50 procent. Zahraniční aktiva Moskvy jsou sice zmražená, oligarchové museli přemístit své jachty jinam, jenže není jediný náznak toho, že to Putina nějak trápí. Neexistuje elektorát, na který by se ohlížel,“ básní Jenkins.
Rusko se prý rychle přizpůsobuje novým poměrům a sankce ho jen posilují. Západní politici se svou snahou zahnat ruskou ekonomiku do doby kamenné vypadají přinejmenším trapně a nejapně, jako by byli „papoušky doktora Strangelovea“. A na závěr rádoby zákeřná otázka: „Sankce sice oslabily ekonomiku Ruska, ale ve výsledku posílily Putina. Cožpak toto bylo cílem celého západního snažení?“
Celý myšlenkový pochod je snůškou navzájem si protiřečících tvrzení a argumentačních záměn. A to naprosto pomíjím otázku politické etiky, která v zamotaných situacích zůstává jediným neselhávajícím orientačním bodem. Jiná než hodnotová politika je z definice vadná a neexistuje jediný příklad, kdy by byla dlouhodobě úspěšná. Nějaká ucelená morálka je tím pojivem, dokonce řádem, který z jednotlivých chaotických počinů a pohybů dělá smysluplnou politiku.
Že opatření omezující zlovůli vládnoucích zločinců vždy v první řadě dopadají na obyvatelstvo a až v posledním na vládnoucí vrstvu? No, to je mi objev! Škoda, že mistr Jenkins ho neučinil v době, dejme tomu, britského bombardování Drážďan! Ježto válka se vede vždy rukama obyčejných lidí, odvetné rány obvykle dopadají pravě na ně. Protistrana konfliktu vždy počítá s tím, že nikdo nechce umírat, a impuls tohoto poznání dříve nebo později doputuje až na vrchol společenské pyramidy. Pokud chytrý liberál přišel na nějakou rozumnou alternativu k takové reakci, sem s ní a honem! Jestliže „barbarství Vladimíra Putina jen sílí, stejně jako moc nad vlastním lidem“, pak to znamená, že sankce a jiná trestní opatření byly zatím nedostatečné a je třeba přidat. Není nic horšího než barbarství, které vítězí.
Pokus myslitele opřít se o statistické údaje poskytované světu Ruskem je známkou intelektuálního zoufalství. „Jedna z nejpevnějších světových měn“ kolísala v průběhu roku ode zdi ke zdi a náhlé posílení po dramatickém propadu je výsledkem účetních operací, nikoli burzovní korekce. Samotná moskevská burza zůstávala v průběhu krize několik měsíců zavřená právě z tohoto důvodu – aby to Kremlu umožňovalo pokřivovat realitu podle vlastního přání. Konstatace, že Putin nemá žádnou zpětnou vazbu na elektorát, tudíž se nemusí ohlížet na skutečnost, činí všechna předchozí rádoby logická tvrzení opřená o ruskou statistiku bezpředmětnými.
Opakování Putinových argumentů o tom, že v dnešním světě úplná izolace není možná a sankce jen přimějí Rusko orientovat se na jiná odbytiště, jako jsou Čína, Írán a Indie, může vypadat přesvědčivě jen pro ekonomické naivky: v podobném stavu poloizolace živořilo Rusko po desetiletí, než se v 90. letech otevřelo světu a možnost uplatnit se v rozvojových zemích nikdy nevedla ani k náznaku blahobytu. Orientace na méně vyvinuté trhy je vždy jen forma sdíleného zaostávání. Kdyby izolace byla nástrojem prudkého místního rozvoje, Rusko by dávno bylo vzorem hospodářského zázraku, jako že není.
Jenkinsův rádoby sofistikovaný závěr, že „sankce možná oslabily ekonomiku Ruska, ale posílily Putina“ a to že přeci nebylo cílem Západu, je chytré je na první pohled. V diktátorských režimech hospodářská bída a rozvrat zkraje vždy posilují samovládce, aby při delším působení stejných faktorů je přece jen vymetly z politického hřiště a z dějin. Aby jeden dospěl k tomuto názoru, nemusí znát dějiny světa – stačí se podívat na životní příběhy všech Putinových předchůdců.
