Amerika udělila Číně tvrdou lekci na Tchaj-wanu. Peking ztratil tvář a na to nikdy nezapomene
„Předsedkyně Sněmovny reprezentantů USA Nancy Pelosiová v úterý večer jako zlodějka tajně přistála na čínském ostrově Tchaj-wan, čímž odpálila minu, kterou nastražila nad situací v Tchajwanském průlivu a čínsko-americkými vztahy.“ To jsou slova z komentáře z anglicky psaného deníku Global Times, který vydává Ústřední výbor Komunistické strany Číny. Pelosiovou deník označil za „politického boha moru“, americká politika má prý „hegemonistickou mentalitu a gangsterskou logiku“ a jednání USA je „hloupé, bezohledné a nebezpečně provokativní“. To jsou hodně silná slova i na propagandisty z Pekingu. Cesta Pelosiové Čínu skutečně rozběsnila. Proč ale až tolik?
O tom, že Nancy Pelosiová pojede na Tchaj-wan, se vědělo již nějakou dobu. Čína dělala všechno možné i nemožné, aby americkou administrativu i samotnou Pelosiovou od návštěvy odradila, protože dlouhých 25 let nebyl na Tchaj-wanu tak vysoký americký představitel. Slyšeli jsme výhrůžky, viděli jsme čínskou armádu v pohotovosti a při cvičeních, dokonce zazněla slova o možnosti vypuknutí války. „Provokace Pelosiové vede USA a celý svět do období chaosu a nestability,“ i to jsme mohli číst v čínských oficiálních médiích. Důvodů čínského neklidu je v tomto případě několik a najdeme i jeden velmi speciální. Tím je samotná osoba Pelosiové. Ta leží v čínských politických žaludcích již celá desetiletí.
V čem je problém?
Nancy Pelosiová navštívila Čínu už v roce 1991, dva roky po brutálním masakru na pekingském náměstí Tchien-an-men (v překladu náměstí Nebeského klidu), kde čínská armáda zavraždila v červnu 1989 několik tisíc prodemokratických demonstrantů. Pelosiová se tehdy vzdálila od svého čínského oficiálního doprovodu a s dalšími dvěma členy se vydala na Tchien-an-men. V rukou držela trojice kytky a pak se v nich objevil malý černý transparent s bílými písmeny, na kterém stálo: „Těm, kteří zemřeli za demokracii v Číně.“ Byl to na čínské půdě čin svým způsobem neslýchaný a nikdy se v takové podobě v případě politiků z ciziny neopakoval. Dokonce i zpravodaj americké televize CNN Mick Chinoy, který byl s kameramanem na místě (zatkla je tam oba policie) a o věci informoval, to označil za „nebezpečnou akci“. Číňané tehdy dostali od Pelosiová nečekanou a pořádnou facku a navíc doma.
Pelosiová ale v napadání Číny nikdy neustala. Vždy kritizovala porušování lidských práv v nejlidnatější zemi světa, několikrát se sešla s tibetským dalajlámou, byla proti pořádání olympijských her v roce 2008 v Pekingu, tvrdě odsuzuje čínské postupy proti ujgurské menšině v provincii Sin-ťiang. Pelosiová je prostě pro Čínu persona non grata. A teď si ještě dovolila jet na Tchaj-wan a setkala se tam s prezidentkou Cchaj Jing-wen a navštívila parlament.
Druhým důvodem čínské zloby je to, že Peking návštěvou Pelosiové na Tchaj-wanu utrpěl, protože jeho teorie „o jedné Číně“, kterou vnutil většině světa, dostala další trhlinu. Všichni vidí, že není jedna Čína. Tibet a Hongkong sice už Číňané politicky i ekonomicky znásilnili, ale demokratický Tchaj-wan odolává. I u toho ale Čína lže – tvrdí, že tchajwanské vlády chtějí vyhlásit nezávislost, přestože to není pravda. Například v posledních třiceti letech se to nikdy neplánovalo, jen o tom někdo na Tchaj-wanu hovořil, aby sebral politické body. Většina obyvatel se cítí jako Tchajwanci, ale není teď důvod vyhlašovat nezávislost, protože ostrov má dávno všechny atributy samostatného státu – vlastní armádu, parlament, justici, měnu atd. Že Čína tvrdí, že Tchaj-wan je pouze její odštěpenecká provincie, je naprostý bluf. Nic takového reálně neexistuje. A opět to potvrdila i návštěva Pelosiová.
Musíme si u toho ale uvědomit, že pro komunistické vedení Číny není nic důležitějšího než návrat ztracených území a jejich budoucí možné sjednocení. Což je i otázka Tchaj-wanu. Dosvědčují to i slova z již citovaného deníku Global Times: „Pro Čínu je to existenční otázka. Bez ohledu na to ČLR projevuje velkou trpělivost již od nezákonné okupace ostrova Čankajškem v roce 1949. Mao dal Kissingerovi (bývalý čínský vůdce Mao Ce-tung a někdejší americký ministr zahraničí Henry Kissinger se setkali na začátku 70. let – poznámka autora) jasně najevo, že Čína bude trpělivá za předpokladu, že bude striktně dodržována politika jedné Číny a tchajwanská vláda nevyhlásí nezávislost. Podle Kissingera Mao řekl: Zatím se bez Tchaj-wanu obejdeme, ať to přijde po 100 letech.“ Jak se ale ukazuje, sto let je pro stále ekonomicky silnější a politicky vlivnější Čínu moc. Jenže co s tím? Zaútočit na Tchaj-wan by znamenalo riskovat obrovské oslabení mohutného čínského hospodářství, protože by se to neobešlo bez sankcí od Západu a obchodních válek.
Ostatně obchodní válka, vyhlášená i nevyhlášená, běží mezi Čínou a Amerikou již léta. Zatím to nepřerostlo v nějakou katastrofu a obchodu (zejména tomu čínskému v USA) se pořád daří. Ale ukazování svalů v politice může ovlivnit i bicepsy v ekonomice. A o to také jde. Pelosiová do toho zasadila jen další ránu.
V čínské kultuře ale existuje i věc u nás neznámá a historicky tradiční – ztráta tváře. A tu teď Peking ztratil.
Ztráta tváře jako katastrofa
I současná Čína je některými tradičními hodnotami pořád posedlá a mien-c´ (tvář) k nim patří. Je to sice abstraktní koncept, avšak Číňané ho berou smrtelně vážně. Spolu s penězi a mocí patří dnes v Číně ke klíčovým stimulům veškerého jednání.
Ztrátu tváře způsobuje například veřejná urážka, peskování či podobný útok na lidskou důstojnost. Lze ji však přivodit i tím, že někomu v přítomnosti třetí osoby odporujete nebo že s chabou výmluvou odmítnete pozvání. Jako útok na mien-c´ lze dokonce chápat i prosté odmítnutí žádosti, proto Číňané označí obvykle danou prosbu za „složitou“ či „obtížnou“, než aby ji zamítli přímo. Ztráta tváře je také důvodem k odvetě. Cena, kterou je třeba zaplatit, se může pohybovat od pouhé omluvy až po odpovídající ztrátu tváře viníka. A původce ztráty tváře v posledních dnech Peking zná – je to vláda Tchaj-wanu a administrativa Spojených států. A samozřejmě „ta bába“ (tak ji někteří Číňané na sociálních sítích nazývají) Pelosiová…
Jaká bude odveta?
Dá se proto předpokládat, že Číny přijme nějaká protiopatření. Zřejmě ještě více posílí vojenskou přítomnost v Jihočínském moři, kde čínská armáda buduje ostrovy s vojenským zázemím a v příslušných vodách provádí cvičení s ostrou palbou. Vojenské manévry budou v různém čase a rozsahu i v blízkosti samotného Tchaj-wanu. Peking by také mohl vyhlásit, že pro lodní dopravu velmi důležitý Tchajwanský průliv není mezinárodními vodami. Tu už by byl vážný, i když ne nepřekonatelný dopravní problém. Oznámena budou určitě i nějaká obchodní omezení.
Podle Číňanů teď vztahy s USA „ztratily veškerou předvídatelnost“. Ani to není pravda. Vztahy s Amerikou nejsou dobré už léta.
Na válku mezi Čínou a USA to ale ještě pořád nevypadá. Nevypadá to ani na to, že by Čína vojensky napadla Tchaj-wan, i když nějaké excesy vyloučit z její strany nelze. Dlouhodobým problémem ale bude, že Čína na ponížení v kauze Pelosiová nikdy nezapomene. Může to trvat dlouho, ale jednou se nečekaná odveta objeví. Ztráta tváře totiž bolí hodně.
