Léčky byrokratického humanismu: Amnesty je mimo realitu a morální aspekt války zcela přehlíží
Poslední zpráva mezinárodní organizace Amnesty International o ruské agresi na Ukrajině vyvolala značný rozruch. Kyjevská pobočka AI se dokonce od zprávy distancovala a doznala v té souvislosti personálních změn. Z většiny mezinárodních míst nepodporujících kremelský nápad na zničení ukrajinské samostatnosti na adresu AI zazněla tvrdá kritika.
Zato ruská propaganda zprávu chutě převzala a notně ji vytěžila jako neklamnou známku celkové změny nálad západní veřejnosti vůči krvavému konfliktu – jako že se ty nálady mění, jak jinak než ve prospěch Ruska. Západ a jeho politická reprezentace prý začínají lépe chápat zločinnou podstatu kyjevského režimu, a tudíž i motivaci ruské státní moci k jeho zničení a nahrazení vskutku demokratickým zřízením, ne zcela nepodobným tomu moskevskému – když už i tak uznávaná lidskoprávní neziskovka jako Amnesty International hlasitě mluví o válečných zločinech kyjevského režimu a nutnosti jeho potrestání.
Na všechny výtky vedení AI odpovědělo jakýmsi neslaným nemastným sebeospravedlňujícím prohlášením – jakože je jim strašně líto, že závěry zprávy byly tak kruté, ale pravda je holt taková a za svou pravdou oni že si stojí a nemohou jinak. Jaká je tedy tolik pobuřující pravda? S trochou nadsázky by se dalo říct, že AI ve své zprávě pranýřuje skutečnost, že se ve válce zabíjí lidé, a to zabíjení by se mělo odehrávat přesně podle úředně schválených předpisů, nikoli živelně.
Ne, že by ve zprávě chyběla zmínka o četných ruských zločinech páchaných na území cizího státu na obyvatelstvu, jež se ničím neprovinilo, krom toho, že má dobrovolně a s dodržením všech norem zvolenou politickou reprezentaci. Jen ukrajinský lid má právo vynášet soudy o tom, zda jejich legitimní vláda je dobrá nebo špatná, nacistická nebo skoro tak antifašistická jako ta moskevská. Pokud takový režim nemá dobyvačné choutky vůči sousedům a neutlačuje vlastní lid do té míry, za kterou začíná ospravedlnitelný ozbrojený odpor, jakékoli řeči o nutnosti jeho odstranění vojenskou silou jsou pouhou propagandistickou omáčkou expanzionistické politiky. Právě proto tolik zaráží pokus byrokratických humanistů srovnávat chování agresora a jeho oběti z hlediska striktního dodržování jakýchsi úředníky stanovených norem bez přihlédnutí, a tudíž i bez pochopení zásadního rozdílu mezi útokem na samotnou existenci jiného národního společenství a povinností bránit své právo na život stůj co stůj, za každou cenu, i za cenu vlastního života a samozřejmě i života útočníka.
Válečný zločin Ukrajiny spočívá v tom, že se zuřivě brání všude, kde je to pro obranu vhodné, včetně jakýchkoli stavebních objektů. Ukrajinci, kteří zřizují body odporu v obytných budovách samozřejmě především brání životy místních obyvatel, a přitom je svým odporem také často ohrožují. Totální válka vůbec má tu vlastnost, že ohrožuje lidské životy, i když to poznání očividně převyšuje intelektuální kapacitu úředníků z AI.
Na Ukrajině zbylo jen málo obytné zástavby, která by nebyla totálně poškozena přímou a cílenou raketovou a dělostřeleckou palbou ruských agresorů. Jak by měl vypadat ozbrojený odpor, aby to vyhovovalo úzkoprsým požadavkům byrokratických humanistů? Měli by vojáci se samopaly a primitivní technikou (zpráva AI mluví totiž o té fázi války, kdy ukrajinské síly bránící Kyjev a okolí ještě neměly přísun sofistikovanějších zbraňových systémů jako nyní), stáhnout v hloučcích z okrajových městských čtvrtí do otevřených luk a hájů, aby dali protivníkovi, který neuznává žádná pravidla, šanci lépe je zacílit a zničit? Koho a jak by tím zachránili před smrtí, když víme, že útočníky veřejně vyznávané heslo této války zní: Buďto zde bude Rusko, anebo spálená země!
Poněkud to připomíná stejně pokrytecké výtky jiných humanistických byrokratů na adresu Izraele v jeho protiteroristickém boji. Měl by prý odpovídat stejnou silou, jaká je proti němu nasazena – na 100 raket vypálených teroristy, by měl vypustit maximálně 100 vlastních. Na jednoho zabitého Izraelce, ať už se jedná o vojáka nebo civilistu, odpovědět usmrcením jednoho teroristy. Nasadí-li nepřiměřenou sílu, bude to nepochybně válečný zločin, za který by měl být souzen a odsouzen.
V případě organizace AI se ovšem nejedná o první příklad byrokratického pokrytectví. Čistě teoreticky původní smysl její činnosti spočíval ve sledování toho, jak se dodržují lidská práva vězňů. Přirozeně prvotní zájem projevovala neziskovka o osudy politických vězňů nespravedlivě stíhaných za názory a čistě politickou činnost. Časem si tak nějak osvojila také právo určovat, kdo je a kdo není politickým vězněm. Tak zhruba před rokem a půl dospěla k názoru, že Alexej Navalnyj vlastně politickým vězněm není, a tudíž patří mezi obyčejné kriminálníky. Sice je podroben nejtvrdšímu trestu autoritářského režimu za své názory, jenže ty, dle mínění úředníků AI, nejsou správné. A nesprávné názory jsou tak trochu trestným činem. V tom si AI náramně rozumí s moskevským soudnictvím.
Sice po spršce mezinárodní kritiky byrokraté od lidských práv svůj názor promptně změnili, a přece jen přiřadili největšího současného mučedníka ruské justice do kategorie politických čili tzv. „vězňů svědomí“. Nikdy proto nešli do Cannosy, nepotrestali horlivé úředníčky, nezměnily svou pochybnou kategorizaci. Vysvětlili to svou trochu přehnanou oddaností lidskoprávním předpisům – tak jako nyní vysvětlují svůj přešlap snahou, aby každá válka byla vedena v přísném souladu s rozeslanými oběžníky.
Celý vývoj organizace Amnesty International je poučný a příznačný svým postupným odpoutáním se od mravního jádra lidskoprávního snažení. Je známo, že každý bohulibý společenský proces tíhne k byrokratizaci, jež jeho původní smysl doslova požírá a obrací naruby. Je nad síly byrokratů pochopit, že vedení války agresorem a jeho oběti bojující o přežití nemůže být poměřováno stejným metrem. Kdo tak činí, pohybuje se na samém pokraji sociální idiocie. Putinův režim, který dávno ztratil poslední morální zábrany, má sociální idioty obzvlášť rád.
