Ve stínu výročí okupace. Senátor Doubrava a další kolaboranti s nepřátelskou mocí
21. srpna 1968 vstoupila na území Československa invazní vojska sovětského bloku. Pozvala je skupina kolaborantů kolem Vasila Bilaka, těžící z okupace dvacet dva let. I dnes u nás žije pátá kolona, jíž by protektorát Moskvy vyhovoval i v současné konfrontaci se Západem.
Reformní „Pražské jaro“, i když stále v limitech vlády jedné strany a socialismu „s lidskou tváří“, vyvolalo znepokojení nejen v SSSR, ale i u tuhého jádra domácích komunistů. Ti se cítili uvolňováním společenské atmosféry ohroženi a požádali Moskvu o pomoc.
Nebezpečí kontrarevoluce
Odůvodňovali ji varováním, že se situace vymyká vedení KSČ z rukou, „pravicová média podnítila v Československu vlnu nacionalismu a šovinismu, a vyvolala antikomunistickou a antisovětskou psychózu“. Předali sovětské straně zvací dopis, v němž požádali o „podporu a pomoc všemi prostředky, jež má k dispozici, k záchraně Československa před nebezpečím kontrarevoluce.
To se také stalo. „Dočasný“ pobyt stovek tisíc vojáků Varšavské smlouvy v režii Moskvy se protáhl a skončil až s pádem železné opony. Husákovská normalizace utáhla šrouby a dlouho udržovala v chodu nefunkční a nekonkurenceschopný režim.
Tragická historická zkušenost neznamená, že na toto období část veřejnosti nevzpomíná s nostalgií, a pomíjí podmínky života v kleci za dozoru tanků okupační moci. A to i dnes po procitnutí, jaká zvěrstva dokáže rozpoutat Putinův režim.
Válka na Ukrajině zasadila citelnou ránu propagátorům vstřícnějších vztahů s Ruskem u nás i v celé Evropě. Mnozí se po invazi stáhli, ale v poslední době jsou stále aktivnější. Relativizují válečný konflikt, chtějí nikoli snížit, ale naopak zvýšit závislost na ruských surovinách, zpochybňují členství v NATO, a ti nejradikálnější otevřeně kolaborují.
Odvaha a charakter
Špičkou ledovce je nedávná dovolená senátora Jaroslava Doubravy - původně v barvách KSČ, později za hnutí Severočeši.cz - na Krym. Sešel se tam s vedoucím představitelem okupační správy Sergejem Aksjonovem, čehož se chopila ruská propaganda. Může tím dokumentovat, že i přes sankce má za hranicemi svoje zastánce.
Aksjonov označil Doubravu za charakterního a odvážného člověka. Nepolevil v podpoře Ruska ani po invazi na Ukrajinu. Na okupovaná území jezdí pravidelně a opakuje narativy o údajné „zrůdnosti ukrajinských vojáků, v ničem si nezadávajících s německými fašisty za druhé světové války“.
„Je obzvláště důležité, že taková setkání s našimi zahraničními přáteli, kteří se nebojí veřejně vyjádřit svou podporu Krymčanům a všem obyvatelům Ruska, mají přímý vliv na to, jak lidé v jiných zemích vnímají veškeré dění na našem poloostrově. Věřím, že stát si za svými ideály a zásadami je projevem skutečné odvahy a nejlepších charakterových vlastností,“ ocenil Doubravu loutkový vládce Krymu.
Senátor k těmto jednáním neměl žádný mandát. Ignoruje, že Moskva zařadila Českou republiku na seznam nepřátelských zemí. V senátu padly návrhy na jeho symbolické odvolání z postu místopředsedy mandátového a imunitního výboru. Nakonec k tomu nedošlo i z časových důvodů, jelikož letos končí.
V Doubravově případě nejde o ojedinělý exces. Jako jediný senátor nepodpořil usnesení horní komory odsuzující ruskou agresi a válečné zločiny. Jeho chování se neliší od kolaborace za německé či sovětské okupace.
Ondráček v Doněcku
Doubrava není jediný podobně smýšlející aktivní politik. Ještě větší rozruch vyvolala cesta komunistického poslance Zdeňka Ondráčka do Doněcké lidové republiky v květnu 2019, v době pátého výročí jejího vyhlášení.
Ondráček byl místními úřady označen za zástupce delegace České republiky. Osobně ho přijal Denis Pušilin, úřadující prezident z hlediska mezinárodního práva neexistující republiky. Poté ho pořadatelé poctili českou hymnou.
„Zvlášť chci vyjádřit slova vděku našim hostům ze spřátelených států. Je příjemné vědět, že nás slyší a podporují po celém světě. Jste našimi spolehlivými soudruhy a spolubojovníky,“ přivítal hosty Pušilin.
Kromě Ondráčka mu naslouchali poslanci ruské Dumy a zástupci dalších samozvaných režimů pod kontrolou Moskvy z Jižní Osetie, Luganské lidové republiky, Abcházie a Krymu. Ondráček se hájil tím, že šlo o jeho soukromou iniciativu, přestože jako poslanec přijímal protokolární pocty, jež přísluší oficiální delegaci.
Ondráčkova akce vyšuměla. Vládní koalice ANO a ČSSD, závislá na podpoře KSČM, zablokovala usnesení Poslanecké sněmovny, distancující se od jeho cesty. Tehdy ještě držel pevně otěže vlády prezident Zeman, který otočil až po ruské invazi.
Na sankčním seznamu
U představitelů KSČM a hnutí ANO nejde o nic neobvyklého. Šéf komunistů a tehdejší místopředseda Poslanecké sněmovny Vojtěch Filip vyvolal ostrou reakci návštěvou Moskvy už v listopadu 2014 po anexi Krymu. Sešel se s místopředsedou Státní dumy Sergejem Železňakem, jenž se v té době octl na sankčních seznamech EU a USA.
Do podobné situace se dostal předseda sněmovny Radek Vondráček v říjnu 2018, když se v Moskvě sešel předsedou Státní dumy Vjačeslavem Volodinem, rovněž zařazeným na sankční listiny. Volodin měl Vondráčkovi sdělit, že by vztahy mezi oběma parlamenty měly dosáhnout úrovně jako tehdejší vztahy mezi prezidenty obou států.
Filipovými předskokany se stali poslanci ANO Stanislav Berkovec a Úsvitu Milan Šarapatka. V říjnu 2014 se „soukromě“ zúčastnili pozorovatelské mise na Krymu v době konání z hlediska mezinárodního práva nelegálního referenda o jeho připojení k Rusku. Sehráli tak roli užitečných idiotů, vyvolávajících zdání legitimity anexe Krymu.
S nadšením a ulehčením
Mezi nejotevřenější kolaboranty s nepřátelskou mocí dodnes patří Josef Skála, komunistický kandidát na prezidentský post. Ve svém osobním životopise se svěřuje, jak jako student vítal sovětské okupanty v srpnu 1968, a přispíval do médií, útočících proti představitelům „Pražského jara“.
„Internacionální pomoc SSSR a ostatních socialistických zemí v srpnu 1968 jsem přivítal s nadšením a ulehčením. Sovětská vojska jsem uvítal 21. srpna na úsvitu na ruzyňském letišti,“ stojí v životopise. I v dalších dnech prý byl s okupačními vojsky v „trvalém přátelském styku“ a rozšiřoval jejich propagační materiály.
„Snažil jsem se pomáhat sovětským vojákům i ve zdánlivě bezvýznamných věcech jejich každodenního života u nás,“ uvedl Skála v dokumentu uloženém ve svazku, který na něj jako na ideového spolupracovníka vedla Státní bezpečnost pod krycím jménem Josif.
Skála, Doubrava, Ondráček, Filip a mnoho dalších by jistě přivítali „s nadšením a ulehčením“ ruská okupační vojska - nebo aspoň návrat do vlivové sféry Moskvy - i dnes. Na to nelze zapomínat, zvláště v současné zlomové době.
