Zákrok na Babišově akci označil GIBS za oprávněný. Podle právníka ale bylo zakleknutí za hranou
Podle Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) byly zákrok policie a použití donucovacích prostředků proti školákovi na mítinku Andreje Babiše v Borovanech v dané situaci oprávněné, přiměřené a v souladu s právními předpisy. Mluvčí inspekce Ivana Nguyenová to dnes uvedla v tiskové zprávě. Neuniformovaní policisté v létě na akci předsedy hnutí ANO zaklekli školáka, který chtěl odnést Babišovi reproduktor. Zákrok vyvolal kritiku veřejnosti. Vydáváme proto znovu analýzu advokáta Jiřího Kučery, kterou jsme uveřejnili letos 20. srpna. Co si může neuniformovaný policista vlastně dovolit a jak prokazuje při zásahu příslušnost k policii?
Aktuálně jsou propírány dva případy použití donucovacích prostředků ze strany Policie ČR na akcích Andreje Babiše na jihu Čech. V jednom případě šlo o použití donucovacích prostředků proti ženě, která dala facku policistovi v civilu při akci v Českém Krumlově. Ve druhém případě trojice policistů v civilu na akci v Borovanech tzv. „zaklekla“ školáka, který ukradl reproduktor.
Dle závěrů šetření Úřadu vnitřní kontroly policejního prezidia bylo použití donucovacích prostředků v Krumlově v pořádku. Na výsledek šetření případu v Borovanech se zatím čeká (dnes GIBS rozhodla, že byl zákrok oprávněný, poz. red.). Co si tedy může neuniformovaný policista vlastně dovolit a jak prokazuje při zásahu příslušnost k policii?
Mezi lidmi obecně panuje určité přesvědčení, že neuniformovaný policista není oprávněn zakročit, pokud neprokáže svou příslušnost k policii - například průkazem, jak to tak bývá v amerických detektivkách a akčních filmech. To je ale omyl.
Zákon totiž zní tak, že každý je povinen bez zbytečného odkladu a bezplatně uposlechnout výzvy či vyhovět žádosti policisty, a to i když je v civilu. Při provádění úkonu se policista může prokázat pouze ústním prohlášením „policie“, nemůže-li se legitimovat řádně, tedy služebním průkazem nebo odznakem policie. Typicky tedy v případech, kdy policista musí zakročit okamžitě, postačí jen ústní legitimace.
Ve výjimečných případech, kdy policista příslušnost oprávněně zastírá, se dokonce nemusí legitimovat vůbec. To je typické při výkonu služby v utajení.
Občanům nepřísluší zkoumat, zda je prohlášení pravdivé, či zda je policistou předložený průkaz pravý. Pokud má občan pochybnosti, má zavolat hlídku přes 158, nicméně i přes pochybnosti má povinnost chovat se tak, jakoby jednal s uniformovaným policistou. Případné chytračení, že policista neukázal průkaz nebo že nemá stejnokroj, proto neobstojí.
Pokud to tedy vztáhneme na výše uvedené případy: je-li policista v civilu fyzicky napaden (jako tomu bylo v Krumlově), či přímo svědkem útoku na majetek (krádež reproduktoru v Borovanech), je nejen oprávněn ale také povinen zasáhnout. K oprávněnosti zásahu mu postačí zvolání „policie“.
Na druhou stranu, podle zákona má policista také povinnost postupovat přiměřeně a omezovat občana na právech jen v nezbytně nutných případech a co nejméně je to nutné. Není proto takovým překvapením, že zákrok proti ženě v Českém Krumlově byl podle vyšetřovatelů v souladu se zákonem. Šlo totiž o mírné donucovací prostředky v podobě zachycení ruky a nasazení pout.
U případu v Borovanech, kde výsledek šetření zatím neznáme (dnes už známe, pozn. red.), je ale dle veřejně dostupných informací zřejmé, že tento zásah oprávněný nebyl. Ne snad proto, že by policisté nebyli oprávněni proti chlapci zasáhnout – přeci jen nemohou přihlížet, jak někdo odnáší reproduktor z akce pryč – nicméně se lze domnívat, že situaci šlo vyřešit podstatně šetrněji.
Nestačilo chlapce pouze okřiknout a vyzvat ho k položení reproduktoru? Copak nebylo možné ho jen chytit za triko či ruku? Bylo nutné ho hned srazit k zemi? A především, proč bylo nutné, aby na žákovi 8. třídy klečeli hned tři dospělí muži zákona? Opravdu se báli, že ho jeden neudrží? Proč mu musel jeden klečet na krku?
Nedostaneme-li přesvědčivé odpovědi na tyto otázky, pak byl tento zásah podstatně excesivnější, než si situace vyžadovala, a v pořádku rozhodně nebyl.
Autor je advokátem kanceláře Kučera & Associates.
