Triumf vůle z Václaváku aneb Jak temná strana síly našla svůj milion chvilek
Národovecké, protiunijní a antiliberální scéně se podařilo svolat patrně největší demonstraci tohoto typu v dějinách samostatné České republiky. Na zpola zaplněném Václavském náměstí se v první zářijovou sobotu sešlo podle policejních odhadů padesát až sedmdesát tisíc lidí. Co požadují? Bude vláda Petra Fialy čelit i dalším, ještě masovějším protestům? A formuje se v nacionálně-populistickém prostoru nový subjekt, vyzyvatel dosavadního hegemona Okamury?
“Kolikátou máte dávku? Jste všichni načipovaný!” Křičí padesátnice, zabalená do české vlajky a přidá několik vulgárních výrazů. Adresáty je skupina asi dvaceti lidí, kteří postávají s vlajkami EU a NATO na schodech Národního muzea. Pod nimi, na svažité ploše Václavského náměstí, je červeno-bílo-modré moře. Českých vlajek je tu víc než na hokeji. Manifestace s názvem “Česká republika na prvním místě” je v plném proudu.
Ne svetrům!
Na pódiu se střídá pestrá směs řečníků. Vládní recepty na zkrocení cen energií tepe Vladimír Štěpán, bývalý obchodní ředitel České plynárenské společnosti, muž s bohatou mezinárodní praxí v oboru energetiky a propagátor ruského plynovodu Nord Stream 2. K okamžité demisi vlády vyzývají lídři stran, které neuspěly v posledních parlamentních volbách, jako Zuzana Majerová, či Lubomír Volný. Ezoterička a lhářka Petra Rédová, která se před rokem ve virálním antivakcinačním videu nepravdivě vydávala za pracovnici brněnské Fakultní nemocnice a šířila nesmysly o vakcínách, opět burcuje proti velkým farmaceutickým firmám, především americkému Pfizeru. Další řečníci následují. Dav bouří a tleská po každém rétorickém výpadu proti vládě, Bruselu, drahotě, válce, Americe, Ukrajině, svetrům, očkování a poměrům obecně. Národovecká scéna na Václavském náměstí právě prožívá svůj Milion chvilek.
Mobilizace
Situace v zemi k podobnému vystoupení národoveckých sil nazrávala již dlouho. Šlo jen o to, zda se najde někdo, kdo bude schopen mnohdy velmi protichůdné proudy uvnitř nacionalistické scény, pro kterou je typická vnitřní rozhádanost a boj o finanční zdroje, navést jedním směrem. Noví hrdinové národovců povstali během globální pandemie, kdy si získali publikum šířením lží a polopravd o vakcínách a povaze viru Covid-19 obecně. Se zahájením ruské invaze na Ukrajinu začali okamžitě přebírat narativy, které Putinova genocidní diktatura užívá k ospravedlnění své zločinné války. Bezprecedentní růst cen energií jim pak dal do ruky mobilizační potenciál, který v sobotu na Václavském náměstí zjevně dobře využili. Ochota vystoupit na jednom pódiu byla přitom v případě některých řečníků triumfem vůle ke spolupráci, protože vztahy mezi jednotlivými frakcemi národovců nejsou vůbec růžové. Například advokát a předseda nové politické strany PRO Jindřich Rajchl, jehož projev patřil k těm nejočekávanějším, se v posledních týdnech a měsících několikrát ostře navezl do své bývalé stranické kolegyně Majerové, která mu právě tak nevybíravě odpovídala. Přesto v sobotu řečnili z jedné tribuny.
Už je to tady
Jádrem projevů svolavatele demonstrace Ladislava Vrábela a řady jeho hostů byla tíživá ekonomická situace obyvatel Česka, z níž vinili vládu, která dle jejich názoru neřeší ceny energií, inflaci, zkrátka nic. Bylo však zřejmé, že lidé na podiu i jejich podporovatelé pod ním si nárokují mnohem větší společenskou změnu, než pouhý pád Fialovy vlády. I na sobotním Václaváku mnohokrát zaznívalo skandování hesla “Už je to tady”, které je povinnou výbavou všech velkých manifestací v zemi za posledních třicet let, nehledě na politickou orientaci. Tím, co “už je tady” se tentokrát myslelo obrácení Česka od liberalismu a evropské i atlantické integrace a nástup na nacionalistický, antiliberální směr, po maďarském, či nějakém ještě radikálnějším vzoru. Z řečníků i účastníků demonstrace vyzařoval jednotící pocit, že nové časy jsou doslova na dosah. Vývoj dalších týdnů a měsíců je téměř určitě zklame. Za prvé, národovecká demonstrace měla sice úctyhodnou, ale v kontextu manifestací minulých let nijak výjimečnou účast. Proti vládě Andreje Babiše demonstrovalo v červnu 2019 na Václavském náměstí dvakrát víc lidí, sedmnáctého listopadu stejného roku se na Letné sešlo dokonce pětkrát víc lidí, než nyní v centru Prahy. I na těchto “chvilkařských” manifestacích visel ve vzduchu příslib, že “už je to tady.” A nestalo se nic. To je jeden z paradoxů tuzemského veřejného života. Moderní podoba české státnosti se doslova zrodila na náměstích. A Češi si to stále pamatují. Pokud ještě vůbec něco českou společnost spojuje, je to idea, že politické změny lze spustit manifestacemi. Všechny velké politické obraty v zemi za poslední tři desetiletí byly přitom buď výsledkem standardních procesů, jako jsou volby, nebo vyslovení nedůvěry vládě, nebo je v horším případě přinesly podivné zákulisní hry, jako v případě pádu kabinetu Petra Nečase po zásahu policie na Úřadě vlády.
Tomio má problém
Pro Petra Fialu jistě není plný Václavák, požadující jeho okamžitou rezignaci, nijak komfortní situace, ale na druhou pro něj demonstranti, ani jejich lídři, nepředstavují vážné ohrožení (zejména pokud se vládě ve spolupráci s evropskými partnery podaří alespoň trochu zmírnit energetickou krizi.) Výrazně na pozoru by se však měl mít Tomio Okamura. Někteří poslanci SPD sice vyjádřili akci na Václavském náměstí podporu, na podiu však nikdo z nich nemluvil a sám šéf strany si zjevně ohledně demonstrace uložil bobříka mlčení. Má to prostý důvod: Tvrdé jádro tuzemského nacionalismu tvoří asi pět procent oprávněných voličů. Okamura se o ně pere právě se stranami, které neuspěly v posledních volbách, jako Volný Blok, či Trikolora. Organizátoři demonstrace již oznámili, že pokud vláda nesloží mandát (což se zcela jistě nestane) plánují další manifestaci na 28. září a další, blíže nespecifikované “nátlakové akce.” I tady je vidět zjevná inspirace spolkem Milion chvilek pro demokracii, jenže chvilkaři se otevřeně hlásili k podpoře stran tvořících dnešní vládní koalici. Ostatně bylo to právě na jedné z akcí Milionu chvilek, kde lídři ODS a TOP09 oznámili předběžný záměr jít do voleb společně. Parta z Václaváku naproti tomu své koně v parlamentu nemá. Tomio Okamura dlouhodobě razí strategii označovat veškeré politické aktivity na nádorodovecké scéně, které nepocházejí z dílny SPD, za “tříštění vlasteneckých hlasů.”
Kdo s koho
Je velmi pravděpodobné, že až opadne euforie ze soboty, kdy se nacionalistům podařilo “dobýt Prahu”, začnou mezi lidmi, kteří k davu mluvili z podia, opět bublat staré konflikty. Už jednou k něčemu podobnému došlo, když se v letech 2015-2016 mimoparlamentní národovecká scéna částečně spojila pod hlavičkou boje proti údajné islamizaci Česka, deklarovala sněmovní a dokonce vládní ambice, aby se následně do krve rozhádala a roztříšlila na několik vzájemně se obviňujích straniček a hnutí. Dnes tvoří lidé z podia na Václavském náměstí jen zcela neformální uskupení. Spojení jen některými názory a především společným publikem, k němuž mluví. Ale pokud se tohle uskupení zvládne dohodnout k jednotnému postupu, může se stát silou, která se utká s prozatím dominující SPD o segment nacionalisticky smýšlejících voličů. Nebo minimálně o to, kdo bude tento segment v dalších letech politicky obsluhovat.
Svinstvo
Opozice, ať už parlamentní či mimoparlamentní, je tu od toho, aby šla vládě po krku. Obavy ze snížení životní úrovně, či přímo z toho, zda bude příští měsíc po zaplacení složenek za plyn a elektřinu na jídlo, se týkají mnoha českých domácností. Mírně řečeno nešťastná komunikace kabinetu Petra Fialy ohledně strategie vládního boje s inflací a cenami energií tomu rozhodně nepomáhá. Chce-li z této situace někdo kumulovat politický kapitál, je to jeho právo. Co však absolutně nelze akceptovat, jsou výroky, které v sobotu zaznívaly z podia ohledně války na Ukrajině. Zejména, když jsou jejich autory lidé velkohubě a nadutě se označující za “vlastence”. Naznačovat, že Ukrajina, která se už půl roku hrdinně brání gaunerské diktatuře, která si vztek z vlastní vojenské impotence vybíjí masovými vraždami a mučením civilistů, je vlastně loutkou ve špinavé hře Západu, jak z tribuny hulákal ekonom Ševčík, nebo tvrdit, že dodávky zbraní pro statečné ukrajinské vojáky, bojující za svou vlast proti okupantům, vlastně je prodlužují válku, jak chvíli po něm žvanila Zuzana Majerová, není případ “odlišného názoru.” Je to prachobyčejné lidské svinstvo.
