Němý princ a zachránce extrémista aneb Když vláda mlčí, občané si připadají opuštění a ztracení
Jestli Fialova vláda něco pro zmírnění dopadu krize v Česku dělá nebo ne, není podstatné, pokud o tom nikdo neví. V podstatě nulová komunikace premiéra a jeho ministrů nepřináší do země zklidnění a usebrání, ale naopak ještě větší zmatek, paniku a v neposlední řadě taky strach. Česko se ještě nestihlo probrat z bolehlavu pandemické centrifugy, ale už bylo vrženo do hororového tunelu, na jehož konci tuší kruté a hladové Ledové království.
Zatímco Babišova vláda vykřikovala své lživé sliby a chytlavá hesla v podstatě nepřetržitě, Fialův kabinet se rozhodl pro zcela opačnou strategii - pro mlčení. Mimo záznam mnozí současní ministři říkají, že přece nechtějí a nemohou být jako Babišova bojůvka. Jenže národ chce a potřebuje někoho slyšet.
Ze stovky na nulu
Je povinností vlády národ uklidnit a dát mu vědět, že o jeho starostech ví a pomůže mu, a že zná řešení (i kdyby ho zatím neznala).
Občan potřebuje vědět, že na průšvih, který tak úplně nezavinil on sám (debatu o vinících nechme nyní stranou), ale zásadně ohrožuje kvalitu jeho života, není sám. Že ho jeho vláda a stát vidí, slyší, soucítí s ním a hodlá mu pomoct.
Obzvlášť občan, který žil dlouhá léta uprostřed oligarchovy přebuzené kolotočářské diskotéky, není na ticho shůry zvyklý, mate ho, znejisťuje. A nejistota rovná se strach; v tichu a strachu se daří víc smyšlenkám než myšlenkám.
Tak zatímco Fialova vláda kdesi v nedohlednu svých pracoven řeší, komu a jak pomoct, ti, o nichž (snad) jedná, občané, se celkem logicky a pochopitelně chytají stébla. Ať už má jakoukoliv tvář a transparent: hlavně že tu je, vnímá mě, mluví ke mně, nabízí se mi a já ho zřetelně vidím a slyším. Lepší extrémista na Václaváku než němý princ v nedohlednu.
Mlčeti zlato neplatí
Máme tu krizi. Nechejme stranou, co a kdo za to může víc, to nám v lednu pod kotel nepřiloží a večeři nekoupí. Blahobyt zkrátka nejen na evropském kontinentu momentálně došel, na tom se shodnou i největší nepřátelé, budeme se muset uskromnit. Nikdo neví, jak moc a na jak dlouho, netušíme ani, co přesně to znamená - v porovnání s životní úrovní třeba před padesáti lety bude naše uskromnění možná pořád blahobytným životem. Ale na druhou stranu - všecko je relativní. Kromě strachu.
A ten tady je stejně jako recese. Žaludky se svírají obavami o stav věcí již brzy aktuálních nejen těm, co už obdrželi nové, většinou významně vyšší zálohy na energie.
Všichni víme, že se na letošní zimu moc netěšíme. A čekáme/doufáme, že nám někdo poklepe na rameno a řekne, že sice budeme muset nosit o jeden až dva svetry víc, ale ať se nebojíme, že už se na tom dělá, tisíce pletacích strojů právě vyrábějí brnění proti chladu a jakýmsi politicko diplomaticko ekonomickým přemetem se chytrým a zodpovědným hlavám zřejmě podaří zařídit, že bude nakonec stačit ten svetr jen jeden…
Nic z toho ale neslyšíme. Navíc máme pocit, že my sami a naše obavy nejsou slyšet. Jediný, kdo těm nejvystrašenějším z nás klepe chápavě na rameno, jsou obchodníci se strachem a konspiračními teoriemi. Protože: všecko je špatně, teď už je to jasné, vždyť i vláda mlčí…
Jsou totiž situace, kdy rčení o mlčení coby zlatu neplatí. Někdo by to už měl Fialově vládě říct. Až už budeme mít všichni na hlavě tři teplé kulichy, slova distingovaných gentlemanů ze Strakovy akademie, kteří nás konečně přišli zachránit, neuslyšíme.
