Marek Stoniš: Bylo líp, nebylo líp, bude líp
Četl jsem vtip: „Probudil jsem se. Měli jsme levný plyn, elektřinu, máslo za pár korun a nemuseli se bát, že v zimě umrzneme. Úplně jsem se lekl, že se k moci vrátili komunisti.“
A dále. Markétu Pekarovou Adamovou si v televizní debatě „namazala“ na chleba šéfka komunistů Kateřina Konečná. Předsedkyně sněmovny odmítla její rady ohledně energií s odkazem na to, že komunisté jsou mimoparlamentní stranou. „Kdybyste měli odvahu a vaše strana kandidovala samostatně, tak ve sněmovně nejste taky,“ opáčila jí komunistka pohotově. To ale vtip nebyl.
Je snadné utahovat si ze současných vládních politiků, jejich neobratnosti, s jakou – nadneseně řečeno – čelí výzvám, které přináší turbulentní doba. Markéta Pekarová Adamová je parodií na sebe samu, u té jen stačí, aby promluvila. Veselo je hned. A náš pan premiér je takový klasický „pechvogel“. V neděli vyzve národ k šetření, slíbí, že stát půjde příkladem, a jako by neposlouchal sám sebe, vyrazil s manželkou do Londýna na pohřeb královny Alžběty II. vládním speciálem, a ne běžnou linkou, jak smutečním hostům doporučovali sami Britové. Ale třeba do poslední chvíle natáčel projev o šetření a běžnou linkou by to už nestihl, vím já? Podobně tragikomická situace, jaká nastala při zahájení školního roku, když premiér rozdával dětem Karafiátovy Broučky, kteří končí umrznutím hlavních hrdinů.
Jistě, situace může se jevit vážnou, nicméně nikdy nebude tak zle, abychom se museli se slzou v oku ohlížet za lety 1948–89. Za komunistů prostě líp nebylo. Žádný dostatek plynu, elektřiny, ropy a základních potravin za základní ceny nemůže vyvážit to, že jsme naopak neměli:
Vládu a parlament vzešlé ze svobodných voleb. Politiky, za něž si svou vlastní volební vůlí můžeme sami, a ne lidově demokratické panoptikum; klasickou parodii na zastupitelskou demokracii. O jejich zvolení nebo nezvolení nerozhodovali občané, ale kremelští gubernátoři.
Samostatnou zahraniční politiku. Vím, co chcete namítnout, ale někdejší vazalství vůči Moskvě se s naším dnešním vztahem k Bruselu opravdu nedá srovnat. Manévrovací prostor mají naši politici neskonale větší, jen jej neumějí využít.
Vlastní hospodářskou politiku. Pětileté plány a Rada vzájemné hospodářské pomoci, tedy řízená bída, opravdu nejsou totéž co tržní vztahy, jakkoliv pokroucené šílenostmi typu New Green Deal. (U tohoto bodu si ovšem nejsem až tak jist.)
Svobodu.
