Máme přijímat Rusy prchající před mobilizací? Evropský soudní dvůr v tom má jasno
Útěk statisíců mladých mužů z území Ruské federace poté, co byla vyhlášena mobilizace v souvislosti s válkou na Ukrajině, nás staví před etické a právní dilema. Měli bychom těmto lidem umožnit vstup na území České republiky a Evropské unie? Mají tito lidé právo na humanitární vízum nebo na azyl?
Ruská federace nepatří mezi státy, jejichž občané jsou v schengenském prostoru osvobozeni od vízové povinnosti. Ruský občan, který prchá ze země před mobilizací, tak může v rámci Schengenu pobývat buď na základě víza, azylu či dočasné ochrany.
Podmínky vydávání víz jsou v kompetenci jednotlivých členských států Schengenu, a je tedy logické, že mohou razit odlišný přístup. Evropská komise však na konci září vydala pokyny ve vztahu k přijímání ruských občanů prchajících před mobilizací, kterými by se členské státy měly řídit. Pokyny požadují posílenou bezpečnostní kontrolu při vydávání víz Rusům a zpřísněné hraniční kontroly při plném respektování azylového práva EU a humanitárních víz. Evropská komise také zdůraznila, že posouzení, zda konkrétní osoby spadnou do kategorie humanitárních víz, je na jednotlivých členských státech.
Nejdůležitější je v tomto ohledu postoj států, které hraničí s Ruskem, tedy Finska, Estonska, Lotyšska, Litvy a Polska. Například Polsko nebo Pobaltské státy jasně deklarovaly zákaz vstupu občanům Ruska na svá území. Už 19. září přestalo Polsko vydávat Rusům víza a zakázalo jim vstup do země přes pozemní hraniční přechody. Od 26. září Polsko zamezilo občanům Ruska, kteří jsou držiteli platných schengenských víz, vstup na území Polska prostřednictvím letišť a přístavů. Pokud se tedy nyní Rusové chtějí dostat do zemí Schengenského prostoru, přímá cesta vede jen přes Norsko, které zůstává stále otevřeno.
Česká republika již v únoru a následně v červnu nařízením vlády omezila možnost ruských (a běloruských) občanů získat vízum. Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský se v reakci na mobilizaci vyjádřil ve smyslu, že osoby před ní prchající nespadnou ani do kategorie humanitárních víz.
Opačný přístup oproti Polsku uplatňuje Německo. Spolková ministryně vnitra Nancy Faeser uvedla, že Německo je připraveno přijímat dezertéry z ruské armády. I přes odmítavý postoj Německa to nicméně vypadá, že se bude vízová politika vůči ruským občanům dále zpřísňovat. Například evropská komisařka Johansonová prohlásila, že vyhýbání se mobilizaci ještě neznamená nesouhlas s válkou a ruští uprchlíci by mohli znamenat bezpečnostní hrozbu. Otázkou zůstává, zda uzavření hranic v rozsahu, jak ho praktikují Polsko a Pobaltské státy, není v rozporu s azylovou politikou.
Evropský soudní dvůr: dezertérům nelze odepřít status uprchlíka
Z právního hlediska je třeba si připomenout rozhodnutí, které vydal již v listopadu 2020 Evropský soudní dvůr. V něm uvedl, že osobám, které dezertovaly nebo nenastoupily vojenskou službu, nelze bez dalšího odepřít status uprchlíka a možnost azylu. V daném případě se sice Evropský soudní dvůr zabýval otázkou zamítnutí azylu syrskému dezertérovi v Německu a odmítnutí vojenské služby v syrské občanské válce, jeho závěry jsou však aplikovatelné i na současnou situaci s ruskými občany.
Na Evropský soudní dvůr se ve výše popsaném případě obrátil německý soud, který závěry následně aplikoval při výkladu práva. Není tedy divu, že jsou nyní Němci otevřeni možnosti poskytnutí azylu ruským dezertérům a nechápou odmítavý přístup ve východní Evropě včetně České republiky.
Uvidíme, kolik žádostí o azyl ze strany ruských občanů prchajících před mobilizací bude v členských státech skutečně podáno. Zatím to vypadá, že Rusové utíkají před mobilizací spíše do postsovětských republik na Kavkazu a ve střední Asii. Každopádně pokud by jich mělo do EU směřovat hodně, lze předpokládat, že se azylová politika znovu stane ústředním unijním tématem.
Autorka je právnička
