Dokud dýcháš, pracuj! Proč dojedeme na nezájem předchozích vlád o důchodovou reformu
Šéf lidovců a ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka slíbil, že do konce příštího roku předloží návrh reformy penzí. Zároveň přiznal, že bude potřeba posunout věk odchodu do důchodu. Ten je až do roku 2024 zastropován na 65 letech. Odkdy dojde k posunutí tohoto věkového limitu, prý bude předmětem diskusí v následujícím období. Jedno je však jisté, česká společnost k tomu bude tak jako tak dotlačena, protože stárne, a na stále více penzistů tak bude vydělávat čím dál tím méně ekonomicky aktivních lidí.
Jurečka pro web Seznamzprávy.cz rovněž uvedl, že stávající vláda Petra Fialy tento verdikt vyřknout ještě nemusí. A to proto, že samotné posunutí věkové hranice hned po roce 2024 ještě nebude nutné. Tato nutnost nastane až o šest let později. V tu dobu už však začnou atakovat důchodový věk generace Husákových dětí a zásah bude nutný v každém případě.
Přestože do samotného roku 2030 ještě chybí hezká řádka let, měla by se celá záležitost brát více než vážně už nyní. Tady nelze říci, že se nás to netýká, protože to je až za dlouho, a ať se tedy stará až příští vláda. V této věci však čas letí více než rychle a při politické kultuře a akceschopnosti vlád v České republice je už čas konat. A u toho trošku i lamenotovat, že předchozí vlády více či méně strčily hlavu do písku a tvářily se, že problém neexistuje, a nechaly ho na budoucnost.
Takové tvrzení je sice přitažené za vlasy a někteří politici z minulých garnitur by se mohli cítit ukřivděni. Protože ano, v minulosti tu byly četné pokusy o důchodovou reformu. Někdy se podařilo i část z ní prosadit. Nicméně když pak přišli politici z opačného tábora, tak rozmetali i to málo, co bylo postaveno, a začali budovat stavbu vlastní. Nejhmatatelnějším důkazem těchto kotrmelců bylo dění v letech 2010 až 2014, kdy základ reformy, kterou zde prosadil kabinet tehdejšího premiéra Petra Nečase, pak po intermezzu Jiřího Rusnoka rozbořila vláda dnes už také zcela pozapomenutého sociálního demokrata Bohuslava Sobotky. Pak tu byly taky četné pracovní skupiny a komise pro důchodovou reformu. Ale co po tom všem zbylo? Jen studie a tuny popsaného papíru či návrhy opatření, které už dávno neplatí.
Z dnešního pohledu to můžeme vnímat tak, že zde byla promrhána ideální doba, kdy se měli politici ze všech relevantních stran shodnout na základních pilířích reformy a nechat ji na pokoji. To se však nestalo. Nyní se dostáváme do fáze, kdy za pár let budou v rozpočtu na penze chybět horentní sumy a ty stát nebude mít. A všichni už budou chtít vidět hotové a fungující řešení, a ne diskuse nad tím, jak by mohla vypadat.
Proto je tedy čas vyhlásit poplach a řešit to hned. Není možné rozhodnutí odkládat až na příští vládu či na dobu za pět let, ale s kormidlem se musí začít točit hned, aby tato zatáčka nebyla v budoucnu tak ostrá. Je potřeba si říci, že to, co nás čeká, nebude příjemné a většina lidí bude muset zatnout zuby. Vláda by jim měla nalít čistého vína a začít na číslech vysvětlovat. Že není možné zároveň brzy chodit do penze a mít vysoké a stále hodně rostoucí důchody. Že je možné jen jedno. K tomu je potřeba dodat, že by si lidé měli spořit a aktivně se připravovat na svoje stáří a nespoléhat na stát. Ten je sice nenechá na holičkách, ale dá jim v budoucnu jen to, co bude z pohledu dneška almužna.
Česká republika dojíždí i na nízkou porodnost, která tu byla na přelomu tisíciletí a byla jedna z nejnižších v Evropě. Mladí tehdy chtěli cestovat, dělat kariéry a vyhýbali se závazkům. Společnost jim v to nebránila a spíš jim ještě umetala cestu. Ne, že by to bylo a priori špatně, ale měla jim zároveň říci, že každá mince má dvě strany a že jednou bude problém, který dopadne i na ně.
V minulosti už tu zaznívaly různé návrhy. Například, že by bezdětní měli platit vyšší daně nebo že by se mělo zvýšit porodné a motivovat rodiče k zakládání vícepočetných rodin. Zůstalo však jen u slibů či kosmetických změn. Zkrátka o reformě či rodinné politice se jen žvanilo a neudělalo se nic. Teď už sranda skončila a půjde do tuhého.
Rozumím, že je nepříjemné říkat lidem, kteří celý život pracovali, že by měli zůstat ještě v práci o nějaký rok navíc. U některých profesí to opravdu nejde, protože ti lidé už to vzhledem k povaze té práce nezvládnou. U dalších to možné je a tak se i nejspíš stane. Ale i to je daň za to, že se tu léta nic nedělalo a že vlády odkládaly nepopulární rozhodnutí. Ostatně nic je k tomu nenutilo v době, kdy ekonomika rostla a stát měl peněz na rozdávání. Teď se situace změnila.
Řešení tedy budou bolestivá a nepříjemná. Lidé na brzký odchod do penzí budou muset zapomenout nebo se smířit s tím, že od státu dostanou málo peněz. Zároveň začnou více spoléhat na své rodiny a to může být někde problém. Pokud se tak nestane, stát bude muset hledat masivní zdroje někde jinde. Nevím, jak to vidí ostatní, ale mě nenapadá jiné relevantní řešení než drastické zvýšení daní. Bohužel...
