Stanné právo je další projev Putinovy hysterie, jako vystřižený z nacistické éry
Vladimir Putin v rozporu s mezinárodním právem vyhlásil stanné právo na okupovaných územích. Po mobilizaci je to další očividné přiznání, že „speciální vojenská operace“ na Ukrajině nejde podle plánu. Jeho kroky stále více připomínají počínání nacistů za druhé světové války.
Měl to být několikadenní blitzkrieg. Početná ruská armáda vtrhne na území suverénního státu a vyžene jeho demokraticky zvolené vedení. Moskva tak velmi snadno zopakuje „úspěch“ nezákonné anexe Krymu, přitáhne nepoddajnou zemi zpět pod svoji kontrolu, a „osvobodí“ ji od „nacistů“.
Rusové v defenzívě
To se nestalo. Rusové jsou po osmi měsících války v defenzívě. Ztratili deset tisíc kilometrů anektovaného území a hrozí jim další ztráty v Chersonské oblasti. Nic na tom nemění ani protiprávní tahy připojování části ukrajinského území k Ruské federaci na základě zinscenovaných referend, jež civilizovaný svět neuznává.
Po rychlém ústupu ruských jednotek v oblasti Charkova došlo ke zlomu. Putinovi došlo, že jeho původní plány zkrachovaly. Západ stále Ukrajinu podporuje, hrozí další potupné porážky, a proto Kreml musí změnit strategii.
Do této kategorie se řadí zpackaná mobilizace, kdy byli nezákonně mobilizováni i ti, na něž se nasazení do války nevztahuje. Provází ji úprk stovek tisíc mužů za hranice. Nevidí smysl v nasazování vlastních životů ve vzdálené Ukrajině, jež Rusko neohrožuje. Prozřeli propagandistickou lež, že se válečný konflikt týká jen profesionálních vojáků.
Změny postihly i armádní velení. Po vážném poškození Kerčského mostu Putin postavil do jeho čela generála Sergeje Surovikina, jenž se za čečenské a syrské války proslavil bezohledným chováním k civilistům. Nařídil mimo jiné, že za každého padlého ruského vojáka musejí být zabiti tři Čečenci. Dnes jsou kadyrovští čečenští hrdlořezi paradoxně jednou z nejloajálnějších Putinových jednotek.
Brutalita se stupňuje
Stále brutálnější postup ruské armády a ostřelování civilních cílů má za cíl zastrašit obyvatelstvo a demotivovat ukrajinskou armádu. Daří se pravý opak. Motivace Ukrajinců vyhnat okupanty je stále silnější, a to i přes nepředstavitelné strádání a snahu invazních sil srovnat jejich vlast se zemí.
Putin si je toho vědom. Proto stále utahuje šrouby na Ukrajině i doma. Dalším krokem je dekret vyhlašující stanné právo na území Doněcké a Luhanské lidové republiky a Záporožské a Chersonské oblasti, jež byly koncem září připojeny k Ruské federaci.
Ačkoli je tento akt nelegální, asi jako kdyby Česko svévolně vyhlásilo stanné právo na území Královce (Kaliningradu), umožňuje ruské armádě a Moskvou dosazeným úřadům ještě hlouběji zasahovat do občanských svobod tamních obyvatel.
Putin se bojí
Stanné právo přitom na okupovaných územích fakticky platí už dnes. To dokládá nejen tvrdá cenzura nebo zákaz demonstrací. V poslední době i nucené deportace desítek tisíc obyvatel Chersonu v předzvěsti tuhých bojů s kyjevskou armádou, usilující o osvobození největšího ukrajinského města, obsazeného ruskými jednotkami.
Stanné právo umožní zpřísnit všechna dosavadní omezení místních obyvatel a firem, podléhajících ruskému vojenskému velení. Patří sem mimo jiné zákaz cestování. Místním loutkovým úřadům mohou nové zákony usnadnit mobilizaci, nasazování lidí do sektoru válečné ekonomiky nebo na budování obranných pozic.
„Vladimir Putin se už bojí všeho. Šel do něčeho, o čem absolutně netušil, co bude znamenat. Čekal, že se Ukrajinci nebudou bránit. Místo toho se brání usilovně. Jemu se na bojišti nedaří. Putin je hysteričtější a jeho režim brutálnější,“ říká k vyhlášení stanného práva analytik Karel Svoboda z Institutu mezinárodních studií FSV UK.
„Ruský prezident se samozřejmě bojí toho, že budou utíkat lidé z Ruska. Existuje seznam mnoha lidí, kteří z Ruska nesmějí nebo naopak nemohou do něj, což vytváří extrémní atmosféru strachu. Je to další zoufalá snaha o zvrácení války,“ dodává Svoboda.
Jak za protektorátu
Přirovnávání Putinova chování k Hitlerovu režimu není příliš nadnesené. První stanné právo v nelegálně anektovaném protektorátu Čechy a Morava vyhlásil říšský protektor Reinhard Heydrich den po svém příjezdu do Prahy 28. září 1941. Jeho cílem bylo zlikvidovat český odboj, zajistit výrobu v českých zbrojovkách pro potřeby německé armády a poněmčovat obsazené území.
Stanné právo platilo téměř čtyři měsíce. Německým úřadům umožňovalo rychle a přísně trestat známky sebemenšího odporu. Proti rozsudkům stanných soudů nebylo odvolání. Tresty se vykonávaly okamžitě zastřelením nebo oběšením. Výsledkem bylo téměř pět set poprav a 2.200 lidí deportovaných do koncentračních táborů.
Druhé stanné právo bylo vyhlášeno po atentátu na Heydricha. Trvalo od května do července 1942. Za oběť heydrichiády padlo dalších 1.357 Čechů, z nichž mnozí neměli s odbojem nic společného.
Bezohledná nacistická brutalita, jež vyvrcholila vypálením Lidic a Ležáků, sice potlačila domácí odboj, ale vyvolala vlnu mezinárodní solidarity. Odkryla lež německé propagandy, jak jsou Češi se životem v protektorátu spokojeni.
Odstranění Heydricha mělo podle některých zdrojů vliv na rozhodnutí britské vlády, jež v srpnu 1942 prohlásila mnichovskou dohodu za neplatnou.
Dnes se karty obrátily. Kolik Lidic a Ležáků, a to v mnohem větším měřítku, po sobě zanechají v okupované zemi ruská invazní vojska?
