K windfall tax se v minulosti uchýlili i mnohem pravicovější politici. Proč je správné zavést válečnou daň?
Mluví se o tom už od jara, na pořad dne se ale tzv. válečná daň z mimořádných či neočekávaných zisků dostává až v posledních pár týdnech. Zatím jsou asi jasné jen hrubé obrysy toho, kterých firem by se měla daň týkat – jsou jimi ty největší tuzemské banky a taky největší energetické, petrolejářské a těžební firmy, jako je ČEZ, Orlen Unipetrol či Sev.en Energy a EP Energy miliardářů Pavla Tykače a Daniela Křetínského. Na tom, jak vysoká by měla daň být nebo koho všeho by se měla týkat, se ale zatím vládní koalice neshodla. Poslanci by o znění daně měli definitivně rozhodnout na konci příštího týdne.
V evropském kontextu a historii není taková daň žádnou novinkou. Windfall tax, jak se takové mimořádné dani také říká, například v roce 1981 uvalila v reakci na výjimečně vysokou inflaci tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová na banky, které profitovaly z rekordně vysokých úrokových sazeb. Pozdější britský premiér Tony Blair v roce 1997 uvalil windfall tax na tehdy nedávno privatizované firmy z kritické infrastruktury státu, aby pro daňové poplatníky vykompenzoval jejich údajný prodej pod cenou.
Teď se kvůli energetické krizi vyvolané mimo jiné ruskou agresí na Ukrajině do windfall tax v různých variantách pouští řada evropských států. Například francouzští zákonodárci odhlasovali vyšší zdanění dividend pro korporace, jejichž obrat bude letos o 20 % vyšší, než byl jejich průměr za poslední 4 roky. Ještě dříve v letošním roce windfall tax na energetické firmy uvalila Itálie a daň začala rovnou i vybírat, aby mohla lidem vysoké ceny energií kompenzovat.
Válečná daň je typickým příkladem reakce na absenci seberegulace v byznysu
Byť jsem odpůrcem vysokých daní, regulací a dalších kroků, které pokřivují trh, v našem případě dává windfall tax absolutní smysl. Výrobcům energie a pohonných hmot se neočekávaně a hlavně bez jejich zásluh tržby zvýšily o desítky procent, aniž by jim k tomu úměrně vzrůstaly náklady. Jinými slovy, jde o výdělky, za kterými nestojí byznysová aktivita, inovace nebo více zákazníků, ale výjimečná a neočekávaná situace, která navíc poškozuje zbytek ekonomiky i značnou část společnosti. Je proto logické, že si stát chce vzít část těchto peněz zpátky, aby tím kompenzoval své neočekávaně vyšší náklady v podobě podpory domácností i firem.
Možná namítnete, že windfall tax by neměla v kapitalistické a tržní společnosti co dělat. Energetický ani petrochemický průmysl ale v České republice do “svatých” zásad volného trhu moc nezapadá, naopak odpovídá spíše parametrům oligopolu, na nějž regulační tlaky volného trhu příliš neplatí a který navíc drží ruku nad infrastrukturou a komoditami, bez nichž se stát, byznys ani běžní lidé neobejdou. Byť lze předpokládat, že firem i oborů, kterým krize paradoxně pomohla, bude víc, tak windfall tax směřuje vedle bank právě na ropné a energetické firmy.
Mrzí mě, že se očividně řada firem, kterých by se měla daň z mimořádných výdělků týkat, stále řídí maximalizací zisku nehledě na negativa a rizika, která takové počínání způsobuje. Je zdrcující se dočíst, když firma se ziskem přesahujícím deset miliard korun prohlásí, že mimořádnou daň přenese na spotřebitele v podobě zvýšení ceny. V hodinách podnikové strategie svým studentům vtloukám do hlavy, že v podnikání dneška je potřeba myslet na udržitelnost nejen environmentální, ale i společenskou, jinak hrozí rizika v podobě regulací a dalších omezení, která mohou daný byznys i úplně ukončit. Pokud na obecně nepříznivé situaci vydělávám, měl bych pomáhat, a ne ještě šponovat marže. Proto se není čemu divit, že některé evropské státy, včetně toho našeho, mají tendenci společensky odpovědné chování suplovat.
Že by si tu politici vědomě hráli s burzou?
Třešničkou na dortu dosavadního vývoje kolem windfall tax v Česku je naprosto zpackaná komunikace vládních politiků. V jeden a ten samý den jsou schopni sdělit, že mimořádná daň bude platit už pro letošní rok, a o pár hodin později to popřít s tím, že opatření zdaní až výdělky za rok 2023 tak, jak to zamýšleli původně. Oba výroky na burze značně zamávaly s cenami akcií některých společností, první prohlášení navíc přišlo dokonce v čase obchodování.
Protichůdné informace politici koaličních stran vypouštěli i v dalších dnech. Nejenže šlo o zbytečný chaos, který nahrává opozici, ale takové chování, které hýbe s cenami na burze sem a tam, v určitých ohledech připomíná klasické zneužití informací v obchodním styku, tedy že osoba, která má více informací a sílu ovlivnit cenu akcií firmy na trhu než zbytek trhu, tyto informace zveřejní nebo ještě hůř zneužije. A tady se už pohybujeme na hraně, resp. i za hranou zákona. Budeme ale raději doufat, že šlo o „mladickou nerozvážnost” než o zlý úmysl.
Autor je akademický ředitel programu CEMS na Fakultě podnikohospodářské VŠE v Praze a odborník na mezinárodní podnikové strategie.
