Stát má ve všem prsty, ale nemůže si to dovolit. Dluh nebezpečně roste
Ministerstvo financí zveřejnilo v pátek nová data ohledně státního dluhu, který nevídaně rychle roste. Ke konci třetího kvartálu letošního roku dosáhl 2 890 mld. Kč. Na každého Čecha včetně miminek tak nyní připadá dluh ve výši 275 000 Kč. To je nový rekord.
Jen za posledních devět měsíců vzrostl dluh o 17 %. Za celý loňský rok přitom rostl o 20 % a rok předtím o 24 %. To je šílené tempo zadlužování. Nejhorší na tom je, že vláda nehodlá tomuto utrácení učinit přítrž. Za své období hodlá navýšit dluh téměř o 40 %.
Nejde o výši, jde o trend
Aktuálně činí dluh České republiky 43,8 % hrubého domácího produktu (HDP). To je v mezinárodním porovnání málo. Vyspělé země se často pohybují nad dvojnásobkem. Výše dluhu tedy není problémem, kritické je tempo růstu zadlužení.
V průměru roste dluh v posledních třech letech meziročně o 20,8 %. Kdyby tento trend pokračoval v příštích deseti letech, což se snad nestane, tak za 10 let při zachování počtu obyvatel bude dluh na osobu činit 1,87 mil. Kč. To je neúnosné.
Dobře, řekněme, že tempo růstu posledních tří let bylo extrémní a už se nebude opakovat. Zkusme průměrný růst za posledních 10 let aplikovat na příštích 10 let. V tom případě bude dluh na hlavu včetně miminek činit 467 tisíc. To je únosnější, ale stále vysoké číslo. Přitom podle mě je optimistické počítat s tím, že dluh poroste jen o 5,5 %. Realita bude o něco horší.
Dluh minulosti
Pohled do minulosti ukazuje, že jsme zde měli tři období růstu dluhu. To první bylo poprivatizační období, kdy v letech 2000 až 2012 žily vlády tak, jako by měly peníze z privatizací a rychle rozhazovaly. O šetření mluvily, uvědomovaly si nutnost reformy veřejných financí, ale nic s tím nedělaly.
V letech 2013 až 2018 přišly nové vlády, které začínají šetřit. V roce 2014, 2016 a 2018 dluh dokonce mírně klesl. Měli jsem zde totiž i pár let, kdy rozpočet skončil s přebytkem.
Od roku 2020 však přišly s covidem ohromné vládní výdaje, které nekončí, pokračují a podle výhledu vlády budou pokračovat dál. Jako velká bomba zde přitom tiká důchodová reforma, kterou by měla mít příští vláda jako prioritu.
Co nás čeká?
Bohužel, naše vláda místo aby postupovala podle svého programu, najednou narychlo mění strukturu výdajů a daní, aniž by je měla dlouhodobě analyticky a politicky zpracované. To vede k tomu, že se šijí horkou jehlou a politici vydávají protichůdná prohlášení. Vláda se schovává za návrhy nikým nevolených členů NERVu, místo aby vycházela z programu, který při volbách předložila voličům.
Stát zaplavuje trh dluhopisů stále novými a novými cennými papíry. Ten je dosud bez problémů absorbuje. Dokonce zde není ani strach z předlužení, který někteří ekonomové šíří. Trh hledí na ratingové agentury. Ty nám sice skrze zhoršený výhled signalizují, že by mohly zhoršit svůj rating, ale při poslední revizi nechaly rating beze změny. Když přitom porovnáme náš rating s okolními státy, jsme na tom stále velmi dobře. Bankrotu se tedy rozhodně bát nemusíme.
Otázkou je, jak je možné, že jsou ratingové agentury tak v klidu. Myslím, že to je tentokrát dáno vysokou inflací. Jak roste inflace, roste nám i nominální HDP, ke kterému je dluh vztahován. Takže i kdyby ekonomika vůbec nerostla, nominální HDP kvůli inflaci vyskočí o 18 %, což bude zhruba odrážet tempo zadlužení. Indikátor dluhu ku HDP se proto dramaticky nezmění.
Otázkou je, co bude, až se inflace vrátí k normálním hodnotám. Najednou přestane ukusovat reálný dluh. Pak nastane průšvih. Bude nutná urgentní reforma veřejných financí. To bude výzva pro příštího ministra financí, což doufám, už bude ekonom.
Politici dnes nabízejí řešení ve vyšších daních, ať už je to vyšší zdanění tabáku či firem. Já si myslím, že bychom raději měli šetřit. Stát by měl být podle mě menší. Měl by mít méně zaměstnanců, méně úřadů a méně agend. Zkrátka stát nemusí vše regulovat a mít ve všem prsty.
