Jak je důležité míti Babiše. Znechucení je zbytečné, prezidentské bojiště se prostě změnilo
Andreji Babišovi se oznámením prezidentské kandidatury hned několikrát zadařilo. Jednak alespoň na chvíli ovládnout veřejný prostor od médií po sociální sítě, k tomu navíc alespoň na chvíli odklonit nepříjemné téma soudu kvůli Čapímu hnízdu. A tím, že to „propálil“ už v nedělních zprávách na TV Nova, o několik hodin předběhl avizované oznámení o kandidátovi ANO a vzal ostatním vítr z plachet. I když se obecně tušilo, že nominuje sám sebe – pod komickou rouškou kolektivního rozhodování předsednictva hnutí.
Pak tím samozřejmě také donutil k reakcím ostatní protikandidáty neboli na chvíli dostal výhodu prvního tahu. Pro některé z dalších uchazečů je jeho vstup do prezidentského ringu špatná zpráva, zvláště pro šéfa odborů Josefa Středulu. A svým způsobem i pro generála Petra Pavla, neboť téma komunistické a agentní/rozvědčické minulosti se bude nyní skloňovat ještě víc.
Na druhou stranu, může to mít i opačný efekt. Zintenzivněním problému minulosti se toto téma stane natolik omílaným, že bude postupně bagatelizováno a potlačeno. A pokud by se oba dostali do finále, tak se tím můžou i neutralizovat. Ale nepředbíhejme…
Neméně důležitý je vstup Andreje Babiše do klání o Pražský hrad pro samotný charakter celé volby. Bez ohledu na jeho nehezký osobní i politický profil je to vlastně dobře. Konečně do souboje o post hlavy státu vstupuje skutečně těžká politická váha – předseda strany a bývalý premiér. Je za ním známá politická minulost a zřetelná ekonomická síla, což o většině zbylých uchazečů říct nelze.
Další věc souvisí s přímým charakterem prezidentské volby. Pro Andreje Babiše to může být svým způsobem komplikace, a to vzhledem k tzv. faktoru druhého kola. Má sice stabilní podporu – a jeho hnutí ANO ve většině nedávných průzkumů i vede – ale zároveň také nadpoloviční většinu odpůrců v řadách dotazovaného obyvatelstva. Ale i s tím se dá pracovat, jak Andrej Babiš a jeho tým zjevně doufají.
Prozatím nasadili své obvyklé politické zbraně. Jednak klasické matoucí kouzlo. Budu-nebudu kandidovat. Na prezidenta se nehodím, radši bych zpátky do Strakovy akademie… anebo ne. Řeknu tehdy a tehdy nebo trochu později. Vypustíme do médií pár zkušebních balónků jako třeba Martina Stropnického či Alenu Schillerovou a uvidíme…
Pak je tu další osvědčená figura, tedy mesiášství. Andrej Babiš své voličské obecenstvo přesvědčuje, co všechno nechtěl dělat, a použil to i při oznámení své kandidatury v živém vstupu v nedělních zprávách na TV Nova: „Já musím říct, že od momentu, kdy jsem vstoupil do politiky, tak jsem měl a stále mám jediný cíl – aby se lidem v naší zemi žilo líp.“
A hned vzápětí postoupíme k dalšímu bodu, tedy k výše zmíněnému přeformátování prezidentské volby, zvláště po zavedení lidově oblíbené všelidové formy výběru hlavy státu: „A když vidím, jak funguje, respektive nefunguje vláda České republiky, jak málo pomáhá lidem, jak je neakční, jak pomalu pomáhá, tak jsem se nakonec rozhodl do toho jít. To znamená, že budu kandidovat na post prezidenta České republiky.“
Neboli z prezidenta se nemá stát smiřovatel, hegemon či třeba klausovský „svorník“, ale další hráč v našem politickém systému, protipól vlády. Poté, co se z Ústavního soudu začala stávat jakási třetí komora parlamentu, to není hezká vyhlídka. Ale holt důsledek tak populární, ale bohužel nedomyšlené změny výběru hlavy státu.
Samozřejmě, u Andreje Babiše nelze přehlédnout ani další možné důvody, proč do prezidentské volby jde. Dohodou se současným vedením Hradu či svým případným (jakkoliv v tuto chvíli ne až tak pravděpodobným) zvolením by si mohl zajistit ochranu před dopady nynějšího soudního řízení kvůli pofidérním evropským dotacím pro Čapí hnízdo. Také by se vyhnul nutnosti čistého lustračního osvědčení pro členy vlády, jak je nyní v procesu schvalování.
Jedno ale je už jisté teď. S Andrejem Babišem se prezidentská hra mění. A vlastně proč ne, alespoň bude jasno.
