Kterak Václav Havel umožnil Vrabelovi a spol. šturmovat na Českou televizi
Zatímco centrum Prahy nostalgicky vzpomínalo na Listopad ‘89, národovci podnikli vejšlap na Kavčí hory. Měl to být začátek další revoluce, tentokrát v režii milovníků ruského fašismu, antivaxerů a lidí, kteří věří v chemtrails a tomu, že jim CIA čipuje mikrovlnky. Účast byla nakonec jen o něco větší než na koncertu zábavové kapely.
Internetový lhář Ladislav Vrabel dokázal na svou značku “Česká republika na 1. místě” přilákat začátkem září několik desítek tisíc částečně platících diváků. Boj za národ je v podání vykuků Vrabelova typu poměrně výnosný byznys.
Zmoklí “vlastenci”
Tito šarlatáni šaškují na podiu, či na internetu a obecenstvo na náměstích nebo na druhé straně monitoru jim sponzoruje živobytí. Ke smůle všech Vrábelů planety však jde o sice lukrativní, ale poměrně krátkodobou aktivitu. Národovecká scéna střídá své hrdiny rychleji, než Velká Británie nájemníky Downing street číslo 10. Jestliže bylo třetího září na Václavském náměstí několik desítek tisíc lidí, tak sedmnáctého listopadu se jich ve studeném dešti dokodrcalo před budovu České televize sotva tři tisíce.
Konspirátorům a bojovníkům se zločinnými záměry arcilotra Sorose nízké teploty zjevně nesvědčí. Svolavatel demonstrace Vrabel své fanoušky několik týdnů hecoval, že sedmnáctého listopadu proběhne u České televize jakási obdoba útoku trumpovských fanatiků na americký Kapitol: rozhněvaný dělný lid vtrhne do samotného doupěte globalistické Bestie a vezme si, co jeho jest. Realita byla nekonečně krotší.
Průvod, pochodující kromě vlajek České republiky také pod zástavami katastrofálně neúspěšných politických stran jako Trikolora, Dělnická strana či Volný blok, pokojně táhl Prahou. Účastníci pak před budovou ČT dvě hodiny skandovali hesla proti vládě a politickému zřízení ČR vůbec a nakonec se zcela nerevolučně a neodbojně rozešli. Bezchybnou práci odvedla Policie ČR, která nespokojeným občanům zajistila bezpečný prostor pro vyjádření jejich názoru, aniž by došlo ke střetům či násilnostem.
Havel a Vrabel
To je vlastně nejpozitivnější zpráva o demonstraci vrabelovců. V den, kdy si Česko připomínalo výročí počátku nenásilného svržení totalitního režimu, se v hlavním městě sešli lidé, kteří by tento stát rádi politicky, společensky a kulturně viděli kdesi na východ od Novosibirska. Jejich názor je zjevně menšinový, přesto jim v jeho vyjádření nikdo nebránil.
Filozof Václav Bělohradský napsal v létě 2005, kdy veřejný prostor republiky rozbouřil brutální zásah policajtů proti Czechteku, že “technoparties nejsou opakem demokracie (jak tehdy v tisku žvanil premiér Paroubek), ale kouskem jejího normálního fungování.”
O národoveckých klaunech, kteří teď chtěli vzít útokem Českou televizi, platí cosi podobného. A za to, že mohli letos sedmnáctého listopadu bez obav vyřvávat svá moudra, vděčí Václavu Havlovi a stovkám dalších statečných lidí, kteří se v letech skutečné totality nebáli jít do střetu s režimem a před třiatřiceti lety ho svrhli. Rok 1989 nám mimo jiné přinesl i svobodu slova. Svobodu, kterou teď mohou užívat i šašci jako Ladislav Vrabel a jeho parta.
