Má podporovatel Danuše Nerudové pravdu, když o posledních dvaceti letech mluví jako o zmaru?
Deník E15 psal ve svém vydání z 10. listopadu o darech na kampaň pro kandidáty v nastávajících prezidentských volbách. Nebylo by na tom nic zvláště zajímavého, až do okamžiku než čtenář narazí na vyjádření miliardáře a majitele sítě drogerií Teta Martina Moravce.
Podnikatel poslal Danuši Nerudové pět milionů korun. Je to prozatím nejvyšší jednotlivý dar v této prezidentské kampani. Dar Moravec okomentoval těmito slovy: „Večer jsem dostal syna. Zaslouží si vlast a budoucnost, kde prezident bude demokrat. Po dvaceti letech zmaru je tu naděje, co slušnost spojuje.“ K synovi se sluší určitě pogratulovat, u ostatních slov ale stojí za to se zastavit, obdobná totiž znějí v různých obměnách i z řady jiných úst.
Opravdu může říct úspěšný miliardář, že to byla „léta zmaru“? Leccos se dá kritizovat a od autora těchto řádek kritika často zněla a zní. Ale že by to všechno byla „léta zmaru“? To jsou opravdu příliš silná slova. Každý člověk, který jede Českou republikou, vidí naše města, vesnice, lidi v nich, má otevřené oči a chce vidět a vnímat, nemůže něco takového vypustit z úst a myslet to opravdově. A to ani ten, který řadu věcí vidí z různých důvodů kriticky.
Proč mluví Moravec zrovna o dvaceti letech? Před dvaceti lety byl prezidentem Václav Havel a premiérem Vladimír Špidla, myslí tím je? Nebo Paroubka, Topolánka či Sobotku? Nebo se mu líbila jen první transformační dekáda? Nebo má na mysli našich už téměř dvacet let v evropské unii? Když mluví právě o dvaceti letech v souvislosti s darem do prezidentské kampaně, má nejspíš na mysli poslední čtyři prezidentská období. Václava Klause a Miloše Zemana. Za Zemana mluvit nechci a nebudu, to ať dělají jiní. K jeho předchůdci ale několik vět říct chci.
Má tím „zmarem“ Moravec na mysli civilní prezidentství Václava Klause a autoritu, kterou požíval u občanů i ve světě a odrážela se v průzkumech popularity, četných cestách po celé republice s plnými náměstími a zahraničních návštěvách? Myslí tím období, kdy sem jezdili američtí prezidenti obou politických stran, na Hradě se pronášely projevy o odzbrojení a následně podepisovaly významné smlouvy o limitech jaderných zbraní mezi největšími jadernými velmocemi? Nebo tím myslí třeba velkolepou návštěvu papeže Benedikta XVI. v České republice? Myslí tím vážnost jaké se naše země ve světě těšila a jejímž odrazem všechny tyto návštěvy, zahraniční pozvání a cesty prezidenta republiky byly? Ne, on má na mysli politické názory, se kterými nesouhlasí. Kvůli těm raději jako zmarněné označí celé dvě dekády. Aby se hned vzápětí zaklínal demokracií.
A to je druhá věc. Drze a svévolně si pro sebe skupina podobně uvažujících lidí už před lety ukradla pojmy pravda a láska, jedny z nejvyšších a nejušlechtilejších lidských hodnot, aby jimi pojmenovali své vlastní politické postoje. Všechny ostatní tím pasovali do role těch, kdo jsou proti pravdě a proti lásce. Když my jsme pravda a láska, na ostatní logicky zbývá už jen lež a nenávist.
Dnes se o totéž snaží se slovem demokracie. V jeho případě už ale nejde „jen“ o krásné lidské hodnoty a ctnosti, ale o politický systém jako takový. My jsme demokratické strany, my jsme demokratičtí kandidáti, my jsme demokratický blok, „vlast, kde prezident bude demokrat“… On jím snad někdo není nebo po roce 89 nebyl? On snad Babiš, na kterého ta slova míří asi nejvíc, nerespektoval výsledek demokratických voleb a neodevzdal vládu do rukou Petra Fialy?
Názory, označené tímto způsobem jako „toxické“, jsou implicitně vylučovány z části veřejné debaty, aniž by se jejich skutečná povaha přiřknutým nálepkám byť jen vzdáleně přibližovala. To, že má někdo jiný náhled na výši daní, migraci, na kulturní otázky a třeba roli manželství ve společnosti, na otázky zahraniční politiky a českých zájmů, na míru regulace v energetice ale i regulace jako takové, přeci neznamená, že není demokrat! Znamená to nanejvýš to, že někdo je konzervativní a někdo jiný zase liberál nebo třeba progresivní. Například.
Tahle nekalá politická hra, která se snaží vytvářet dojem, že je soubojem o vyšší hodnoty, než o jaké v ní skutečně jde, nabírá v poslední době na obrátkách. A s prezidentskou kampaní tomu asi nebude jinak. Jde přitom o starý, mnohdy drsný, ale stále nanejvýš demokratický politický souboj, ve kterém se mají rozličné představy o správě věcí veřejných co nejsvobodněji utkávat. Nejde o žádný souboj dobra a zla, demokracie a diktatury. Nejvyšší lidské hodnoty a dnes tedy i demokracii tato neférová hra jen hrubě zneužívá a bere si je za rukojmí všude tam, kde nestačí obvyklá politická argumentace.
Slova ale mají svou váhu. Jejich zneužíváním dochází k jedinému, že se vyprázdní a ztratí svůj obsah. V případě lásky to může být snad jen velmi smutné, v případě pravdy a demokracie ale už i potenciálně nebezpečné. Buďme si toho všichni dobře vědomi, protivme se tomu a bojujme proti tomu. Bude to v následujících měsících, myslím, velmi potřeba.
Autor působí v Institutu Václava Klause
