Marek Stoniš: O zlu domácím a cizím
Existuje následující příběh, možná fiktivní, jímž se s oblibou vysvětluje termín absurdita: Jakýsi intelektuál v nesvobodné zemi skončil za mřížemi, protože četl zahraniční časopis, který byl režimem považován za podvratný. Když tento politický vězeň vyšel po letech z vězení, onen časopis byl už běžně k dostání, režim totiž trošku povolil šrouby. Což je jistě absurdní.
Podobný pocit mám, když se dnes dočítám o podpoře protestů Číňanů proti tamním covidovým lockdownům, které měly a mají vskutku brutální podobu, včetně fyzického násilí, izolace celých čtvrtí, hladovění izolovaných apod. Nedávno dokonce uhořeli lidé v paneláku, jenž byl kvůli podezření z šíření nemoci některého z nájemníků neprodyšně zavřen. Pokud si chcete udělat představu, jak takový covidový lockdown vypadá v zemi, kterou řídí všemocné komunistické politbyro, najděte si videa, jež se na dané téma šíří prostřednictvím sociálních sítí. Podívaná jen pro opravdu silné žaludky.
Ale co je vlastně na některých projevech podpory protestujících Číňanů absurdní? Že ji veřejně vyslovují i ti, kdo si ještě nedávno neváhali stěžovat, že neočkovaní umírají pomalu, že kdo protestuje proti covidovým nařízením vlády a zhygienizovaným fanatikům, je vrah nebohých babiček a dědečků, popírač zjevené vědecké pravdy, dezinformátor a v neposlední řadě také Putinův agent.
S podobně zlou se potázal ten, kdo se veřejně ozval proti nesmyslnosti opatření, která měla zabránit šíření covidu například v Austrálii v době konání tenisového Australian Open (kauza Djoković). Okamžitě byl peskován: Jejich země, jejich pravidla, ne?!
A že čínská podoba covidových restrikcí se s těmi našimi nedá srovnat?
To jistě ne. Ale nezapomínejme: veřejně se u nás spekulovalo o povinném očkování, případně aspoň povinné vakcinaci vybraných profesí. Neočkovaní a jejich nezletilé děti nesměli navštěvovat restaurace, kulturní zařízení, sportoviště, a to ani v případě, že se prokázali negativním testem. Byly zavřeny školy, sportoviště, dětská hřiště, kostely, celé segmenty služeb. V supermarketech byly zapáskovány regály s hračkami (toto opatření proti šíření covidu jsem obzvláště miloval). Vláda zakázala a policie hlídala pohyb obyvatel mezi jednotlivými okresy a dodržování zákazu vycházení (!). Pokutovalo se otevření piva na veřejnosti, shluk více než tří čtyř lidí. Politici vyzývali občany, aby nenavštěvovali své blízké a příbuzné, a to ani v domovech pro seniory. Děti ve školách nesměly zpívat, povinně nosily roušky na chodbách (pravda, ve třídách ne). Ohýbaly se statistiky, lhalo se v přímém televizním přenosu, z podivných polopodnikatelů se stali díky licencím na covidové testy milionáři. O pravidlech pro cestování všeho druhu raději ani nemluvě.
Nesvoboda se na nás valila ze všech stran, a nebýt Nejvyššího správního soudu, jenž jednotlivé protizákonné restrikce rušil, neměli by občané vůči státu téměř žádné zastání. Rozhodně také ne od těch, kteří dnes tak halasně podporují protesty terorizovaných Číňanů. Absurdní je, když ten, kdo dnes tak halasně protestuje proti covidovému zlu v Číně, podporoval před časem totéž zlo u nás. Můžete znovu namítnout, že u nás šlo o „hodnější“ zlo. Nic takového samozřejmě neexistuje. Zlo je zlo a zlý je zlý.
