Nic se neděje bez dostatečné příčiny. Tomuto vztahu mezi příčinou a jejím následkem říkáme kauzalita. Je to určitá forma závislosti. Celou svojí existencí jsme na něčem nebo na někom závislí a nemusíme si toho být ani vědomi. Děti jsou závislé na rodičích. Nemocní na zdravotní péči a lécích. My všichni jsme závislí na potravě, vodě a vzduchu. Dnešní zrychlený, vzájemně propojený online svět nabízí pestrou škálu různých závislostí. Potkáváme závisláky – narkomany, alkoholiky, workoholiky, gamblery… Posedlost něčím nebo někým je také závislost. Může jít i o chorobnou potřebu nakupovat, přejídat se, shromažďovat věci, může jít o přepjaté sexuální touhy, může jít o rozmanité vztahy, prožitky, konkrétní činnosti a vášně. Většina dnešní populace je totálně závislá na moderních komunikačních technologiích.
Jsme závislí na věcech nezbytných (např. elektřina), ale i těch zbytných a dosti často i reálně nepotřebných. Už to ani nevnímáme, a tudíž neřešíme. Jsme závislí na systému, jehož jsme konzumenti i spolutvůrci, třeba jen pouhou účastí. Covidový čas, inflace a brutální nárust cen energií obnažují naše závislosti a jejich míru. Závislosti se stávají základním charakteristickým rysem naší doby. Její podoby a projevy lze lstivě navyšovat, jsou velmi účinným nástrojem manipulací, politických a mocenských her a v neposlední řadě i prostředkem k často velmi bezohledné obchodní strategii byznysových predátorů. Jejich zboží a služby chrlí svoje nabídky pro závislé jedince a jejich různě početné komunity.
Mnozí lidé často hledají něco nebo někoho v co (komu) budou moci věřit, neboť nevěří sami sobě. Potřebují případné alibi, že se jejich životy nevyvíjejí správným směrem. Propaganda nám říká, že už bude líp, že bylo líp a že jsou to dnes prý jen výkyvy jako vnější dozvuky neklidného světa tam někde daleko. Různí spasitelé a krysaři nabízejí davům další závislosti, které budou vstupenkou do jejich údajně bezpečného a prosperujícího světa. Stačí tak „málo“ – vzdát se podstatné části vlastní nezávislé a svobodné mysli. Platí zde pravidla jako v sektách. Osobní seberealizace je v takovém případě podmíněna aktivní účastí v systému, loajalitou a přepnutím na kolektivní (účelová) pravidla. Masy netuší, že jsou všehoschopnými manipulátory bráni jako číslo ve statistice či specifický druh spotřebního zboží s omezenou trvanlivostí.
Dlužníci jsou závislí na věřitelích, na svých hypotékách, na svých rozpočtech… Platí to pro jedince i celé státy. Kdo platí (kdo má zdroje, a to nejen finanční), ten rozhoduje. V systému zadluženého (relativního) blahobytu se tak vytvářejí obrovské sociální disproporce. Otevírá to prostor i pro zvrácený byznys s chudobou. Chyby se neodpouštějí. Moc peněz vytváří další formy závislosti. Projevy nezávislosti bývají chápány jako nepřátelský akt vůči systému. Beze zbytku to platilo v minulém režimu, kdy si komunistická „šlechta“ hlídala svoje výdobytky socialismu. Mnozí z nich (a jejich potomci) se v nové době dobře zorientovali a svoje know-how bez zábran úspěšně kapitalizovali.
Lidstvo je závislé na prostředí své doby a její produkci. Na vytváření dalších a dalších závislostí jsou dnes nové nástroje a „vymoženosti“, které dřívější generace neměly. Vznikají neviditelná přediva sítí, do nichž jsme rafinovaně vtahováni. Pokud se nenaučíme vzdorovat lákadlům nových závislostí, nenaučíme se překonávat jejich nástrahy, tak svůj život proměníme v přežívání v konzumních modelech nenaplněné existence, jako částice stáda. Budeme tak závislí na vnějších okolnostech, na něčí vůli a na plánech druhých. Toto je to naše nejtíživější dědictví ve stále ještě posttotalitní společnosti.
Josef Čapek kdysi pronesl stále platnou větu: „Hodnota našeho člověčího života je závislá na hodnotách v nás, v našem osobním světě je jen to, co do něho vkládáme.“ Dalším a dalším „neodolatelným závislostem“ můžeme svobodně a nezávisle říct ne, i když to nebude momentálně výhodné. Základní svobodou je naše osobní svoboda volby…
