Maročané šokují v Kataru. Fotbalová posedlost se míchá s nacionalismem, přestože je většina hráčů z Evropy
Po vítězném zápase Maroka se Španělskem na fotbalovém šampionátu v Kataru obletěla svět fotografie, na které záložník Abdal Hamíd Sabirí slaví zabalený do marocké národní vlajky a před sebou má i vlajku Palestiny. O několik hodin později Sabirí na svém instagramovém účtu k palestinské vlajce napsal: „Za lidi bez hlasu.“ Postup Maročanů do semifinále turnaje (v sobotu porazili Portugalce) je famózní sportovní úspěch. Ovšem náladu kolem týmu ovlivňuje nejen fotbalová posedlost, ale i obrovské nacionalistické šílenství. Přestože 14 hráčů z celkových 26 se v Maroku vůbec nenarodilo. Proč tomu tedy tak je?
Úspěchy Maroka na hřišti dokázaly v posledních týdnech sjednotit fanoušky nejenom v celém regionu severoafrického Maghrebu (tedy i v Alžírsku a Tunisku), ale také v dalších arabských státech i v celém islámském světě. Fanatické příznivce má ale tým i v západní Evropě, kde žije velká marocká diaspora. „Pokud máš pokrevní spojení s Marokem, jsi navždy Maročanem,“ komentovala situaci pro web Middle East Eye fotbalová fanynka Fatima Hajádová. Pro lidi marockého původu je totiž často jedno, kde se narodili a kde žijí, nadále se i pak obracejí ke svým kořenům a vlasti svých rodičů či prarodičů. Jeden z nejlepších marockých hráčů na turnaji, Ašraf Hakimi, se narodil ve Španělsku, ale podle vlastních slov se nikdy jako Španěl necítil. Záložník Sufján Búfál pochází z Francie a například Hakim Zijach spatřil světlo světa v Nizozemsku.
Na mistrovství světa ve Francii v roce 1998 byli v týmu Maroka pouze dva hráči, kteří se narodili mimo tuto zemi. V Kataru je jich takových již čtrnáct. Obyvatelům severoafrické země to ale nevadí, stačí, když si prý hráči udržují silné vazby na zemi předků. „Bylo by mi jedno, i kdyby se hráči narodili na Marsu, hlavně že se hlásí k marocké identitě,“ prohlásil pro média student Ajman El Feljaní z marockého města Tetuán.
A podle toho se situace kolem marockého týmu odvíjí. Má neuvěřitelně silnou podporu doma, v cizině i v samotném Kataru. Ne, že by vlády v marockém Rabatu a katarské Dauhá byly nějakými spojenci a přáteli, ale je to jakási odvěká celoarabská distance od Západu. Když pak hrálo Maroko s Belgii, Španělskem a Portugalskem (a všechny zápasy vyhrálo), je jasné, na čí straně Katařané stojí. Marocký král Muhammad VI. je na zápasech přítomen osobně v Kataru a když odjížděl autem ze zápasu se Španělskem, seděl na předním sedadle, aby na něj bylo dobře vidět, stáhnul okýnko a mával slavícím davům marockou vlaječkou. Chvíli to vypadalo, že fanoušci samou radostí jeho auto převrátí…
Důvodem neobvyklé podpory marockého týmu je i to, že kolem čtyř milionů Maročanů žije dnes mimo království, což je více než desetina všech obyvatel. Navíc další už se narodili v cizině. Jen ve Francii je na 1,2 milionu Maročanů, téměř 900 tisíc ve Španělsku, statisíce v Nizozemsku a Belgii. A překvapivých 400 tisíc lidí s marockými kořeny žije v Izraeli. Fotbalová vítězství v Kataru se tak bouřlivě slaví jak v Bruselu, tak v Madridu nebo Jeruzalémě. Z průzkumu rovněž vyplývá, že přes 60 procent mladých Maročanů, kteří žijí v Evropě, alespoň jednou za rok jede domů (i když to vlastně domov není). Existuje tak jen velmi málo marockých domácností, které by někoho příbuzného či blízkého neměly v cizině. To pomáhá udržovat velmi silná pouta a vytváří dobré podhoubí, aby byl marocký tým doma v „mnoha“ částech světa.
Maročané u toho všeho, včetně fotbalistů, nezapomínají ani v Kataru na prezentaci svaté věci všech Arabů – na boj Palestinců za nezávislý stát. Kromě vlajek Maroka se proto objevují v hledišti i prapory Palestiny. Přitom Maroko nemá s Izraelem na rozdíl od jiných arabských států nijak špatné vztahy. Ale Palestinci mají samozřejmě vždy přednost. I na fotbale.
Většina afrických či asijských týmů angažovalo ve snaze uspět zahraniční trenéry. I tuto metodu Maroko opustilo. Má marockého trenéra Walída Regraguie. Pravda, narodil se ve Francii, ale to vem čert, když má marocké kořeny…
Co bude ale s marockým fotbalem dál, to se neví, protože v zemi neexistuje pro podchycení talentů dostatečné zázemí. Možná to šampionát v Kataru změní, protože letošní průzkum jedné marocké státní agentury ukázal, že 60 procent dotázaných si myslí, že „politika vlády by se měla více zaměřit právě na fotbal“. Zvláštní přání v zemi, kde mnoho lidí žije pořád na hranici chudoby a mají existenční potíže.
Maroko teď čeká semifinále fotbalového šampionátu. A to je věc, která bude podle všeho považována za jednu z vůbec největší událostí v celé marocké historii. I takovou moc má ve společnosti některých zemí kopaná. Zejména když se silně propojí s politikou a nacionalismem.
