Viliam Buchert: Bolelo to, ale rozdělení bylo jednou z nejlepších věci, kterou Češi a Slováci udělali
Nezávislému Česku je krásných 30 let. Místo bouchání šampaňského, že patříme mezi nejdemokratičtější a nejúspěšnější země světa, se dál objevují spekulativní a nostalgické rozbory, zda bylo dobře, že se Československo rozpadlo a 1. ledna 1993 vznikly samostatná Česká a Slovenská republika. Nelitujme, vedle listopadové revoluce v roce 1989 bylo rozdělení tou nejlepší věc, která se Čechům a Slovákům v jejich historii povedla. Byl jsem bezprostředním účastníkem změn na obou stranách a není důvod po někdejším společném státu vzdychat a vymýšlet si důvody, co by a jak bylo. Výsledek přece známe – přes všechny dějinné peripetie a problémy jsou si Češi a Slováci pořád nejbližšími národy.
Mohl bych být v případě Československa daleko více nostalgičtější než většina jiných lidí. Ale nejsem. Není k tomu žádný důvod. Narodil jsem se ve slovenské Banské Bystrici, ale naprostou většinu svého života bydlím a pracuji v Praze. Jeden můj dědeček se narodil v Čisté u Horek (dnes okres Semily), jedna babička v maďarské Budapešti. Táta četl slovenské i české knihy. Máma mluvila slovensky, česky, maďarsky i německy. Manželka je Pražačka (její rodina zde podle matrik bydlí po staletí) než si většina obyvatel hlavního města vůbec dokáže představit. Mladší syn stihl být za pouhých 7 měsíců občanem dvou států, československého a pak českého. Takový typický promíchaný středoevropský život, kterého součástí bylo i Československo. Že jeho osud nakonec vyústil do vzniku dvou samostatných zemí je také typické.
Navíc rozdělení Československa proběhlo formou, která nemá ve světě obdoby a srovnání. V klidu, spořádaně, bez jakéhokoli násilí. A bez šrámů na duši obou národů. Můžeme být na to velmi pyšní a musíme si uvědomit, že to není vůbec obvyklé. Mudrování o tom, že se mělo kdysi uskutečnit referendum, které by zemi rozdělilo (či nerozdělilo), považuji za naivní. Kdyby lidé na počátku 90. let hlasovali, že se Československo rozdělit nemá, i tak by se později rozpadlo, procesy oddělení nešly zastavit. Možná by to pak dokonce provázelo větší napětí. Referendum není někdy žádným vítězstvím pro žádnou stranu. Stačí se podívat na nekonečné tahanice o nezávislost Katalánců, Basků nebo Skotů. Stačí analyzovat problémy Irů, Severních Irů a na druhé straně Angličanů. Stačí se podívat, co způsobilo ve Velké Británii referendum o vystoupení z Evropské unie. Skutečně byl brexit pro tuto tolik tradiční zemi vítězstvím? Myslím si, že nikoli.
Za maminkou v Banské Bystrici
Rozdělení Československa pro někoho vypadá, že spadlo z nebe a že to „zařídili“ především dva politici – někdejší český premiér Václav Klaus a jeho slovenský protějšek Vladimír Mečiar. Není tomu tak. Zejména slovenská společnost na počátku devadesátých let postupně samostatnost stále víc a víc chtěla, to byla realita, jen někdo ji pořád nechtěl přijmout.
V březnu 1990, jsem jel na návštěvu za maminkou do Banské Bystrice. V tom měsíci vznikla nacionalistická Slovenská národná strana (SNS), která začala velmi hlasitě volat po samostatnosti Slovenska. Tehdy každému v Čechách připadla SNS jako bizarní partička zbloudilců. Teď rozdělit Československo? Teď, kdy jsme právě získali po desetiletích komunistického tmářství svobodu a demokracii? Pražská kavárna věděla své – to je přece úplný nesmysl! Když jsem ale tehdy seděl s mými slovenskými kamarády v hospodě, byl jsem velmi překvapený, kolik z nich začalo hovořit o Československu hodně pejorativně. Jel jsem pak nočním vlakem zpátky do Prahy a hlavou mi blesklo, že je konec. Že Československo skončí. Že se to nedá zastavit. Připomnělo mi to i jednu neblahou rodinnou zkušenost, která se také týkala jednoho rozdělení. Můj český dědeček František Hampl, který se narodil v Čisté u Horek, měl v této obci domovské právo, ale žil s rodinou na Slovensku. Když byla vyhlášena 14. března 1939 samostatná Slovenská republika (zde vznikl Protektorát ovládaný německými nacisty), dědeček musel ze Slovenska odejít zpět do Čech. Byl k tomu novými slovenskými zákony donucen. Babička se čtyřmi dětmi (včetně mojí mámy) musela zůstat v jiném státě a nebylo to jednoduché živobytí. I tak kdysi vypadalo rozdělení mezi Čechy a Slováky. Naštěstí to se v roce 1993 neopakovalo.
Co bychom víc chtěli?
Na někdejší Československo může někdo vzpomínat s nostalgií, vždyť stejně jako naši rodiče jsme se v něm přece mnozí narodili, dovolím si tvrdit, že dnes už třicetiletá Česká republika je zemí lepší. Máme svobodu, můžeme se sami rozhodovat, jestli chceme žít, studovat či pracovat tady nebo někde jinde. Máme tisíce úspěšných firem a miliony sebevědomých obyvatel. Máme normální demokratický politický systém, který nedokážou vykolejit ani Babiš nebo Zeman. Jsme státem bezpečným, jsme už dlouho členy Severoatlantické aliance a Evropské unie. Pro nás mimochodem není alternativou být mimo EU, to by přineslo ještě větší ekonomické problémy. Jsme také národem hrdým, chytrým (pomíjím bláboly některých lidí na sociálních sítích) a když je potřeba, dokážeme si vzájemně pomáhat, stejně jako pomáhat jiným. Co vlastně bychom chtěli víc? Jistě, ne všem se žije dobře, ale to přece s rozdělením Československa před třiceti lety nesouvisí.
Někdejší Československo je už jen historie. Někdy byla lepší, jindy hodně chmurná. Mnozí si ještě na ty doby pamatujeme, proto někdy tolik nostalgie. Rozdělení na samostatnou Českou a Slovenskou republiku před 30 lety bylo zahájení jiné, ale správné cesty. I když někoho, třeba mě, s ohledem na rodinu, to i chvíli bolelo.
