Karel Steigerwald vzpomíná na Jaroslava Šedivého: Muž velkého formátu odešel
Seděli jsme ve tři ráno nad vínem u krbu v jeho miniaturní chaloupce ve vsi, která nebyla o moc větší, než ta chaloupka. Jmenovala se Dobšina, nebo Šlápota, či tak nějak. Kamarádka ji Jaroslavovi prodala za jednu korunu. Jaroslav už mnoho let dělal myče oken, jediné zaměstnání, které mu, krom věznění, režim dovolil. Ztrácel v té noci sílu a chuť, trochu si zazoufal. Řekl jsem mu, režim se už brzy rozsype, ty budeš ministrem zahraničí a já za tebou do toho Černína budu chodit pít státní koňak. Zasmáli jsme se té hlouposti a začali mluvit o něčem vážném.
Jako myč oken seznámil se Jaroslav se starým českým legionářem, který se v červenci roku 1918 pohyboval se svou jednotkou poblíž Jekatěrinburgu, kde v noci z 18. na 19. zavraždili ruští komunisti cara Mikuláše. Čeští legionáři, i s tím pamětníkem z Prahy, dorazili o pár hodin později. Vrazi včas zmizeli. Z Jekatěrinburgu až do Dobšiny, setkání napříč kontinentem a časem. Zanedlouho mi myč oken zavolal: Přebíráme s Jirkou Dienstbierem Černínský palác, přijď na ten koňak.
Chvíli jsem nerozuměl, oč se jedná. Ten na chvilku smutný myč oken byl dr. Jaroslav Šedivý, historik, spisovatel knih o politice a historii, vězeň, myč oken, diplomat, který vyjednal s okupačními vojsky SSSR odchod z Československa, vyslanec v Paříži i v Bernu, politik, ministr zahraničí. To z jedné stránky. Z té druhé muž s obrovským smyslem pro humor, mimořádně vzdělaný historik, špičkový znalec soudobé politiky, výborný spisovatel, krásný muž, přitažlivá osobnost, na kterou byly ženy tuze zvědavé. Jeden z mála těch, které osobní útlak komunistů nezkrušil. Když ho u výslechu obviňovali, že ve své knize pomluvil socialistický tábor, bránil se, že nic v té knize není lež. Vyšetřovatel odpověděl, že pomlouvat se dá i pravdou. Za vyzrazení státního tajemství označil soud číselné údaje, které zveřejnil. Řekl, že je převzal z Rudého Práva. Vyzradit státní tajemství lze dvakrát, řekl soudce. Tentokrát nesoudíme Rudé Právo, ale vás. Odsoudili ho za podvracení republiky. Měl čemu se smát. Mně nebaví fňukat, řekl.
V pátek minulý týden odvolil a šel si lehnout. Už se neprobudil. Toto není nekrolog. Je to vzpomínka na muže velkého formátu, kterého jsem obdivoval a vážil si ho. Málo je takových mezi námi. Když některý odejde, chybí. Napadá mě, že výsledek voleb se tento příznivec sytého života už nedozvěděl.
