Pavel Páral: Současní důchodci by neměli mluvit do důchodového věku čtyřicátníků
Ve Francii momentálně stávkují kvůli tomu, že Macronova vláda chce posunout důchodový věk z 62 let na 64. U nás se zatím nestávkuje, ale ministr práce lidovec Jurečka říká, byť jen velmi opatrně a neochotně, že u nás by to mělo být až 68 let. A opět se strhla vřava, kterak to ti sedření pracující tak dlouho vydrží a jak je to nelidské a nikde na světě to tak není.
Bohužel nejvíce křičí ti, kteří to už jednou ukřičeli. A proto to s těmi důchodci nevyhnutelně dopadne hůře, než kdyby zůstaly v platnosti reformy zavedené před deseti lety Nečasovou vládou a zrušené premiérem Sobotkou a ministrem financí Babišem. A to ten dobrovolný spořící pilíř se státní podporou byl zdaleka nejméně podstatný. Plynulé, kontinuální navyšování důchodového věku i nad 65 let ve spojení se zákazem valorizací penzí nad rámec zákona, tedy pouze o inflaci a třetinu nárůstu reálné mzdy garantovalo, že systém důchodového pojištění bude stabilní až někam do poloviny století i po nástupu Husákových dětí do penze. Když ale kupovat si voličské hlasy za peníze daňových poplatníků je pro naši populistickou levici tak lákavé, nemohlo to dopadnout jinak, než že penzijní systém do krize vstoupí během dvou, tří příštích let a bude vyžadovat obří dotace z peněz, které měly sloužit třeba školství, vědě, nebo rozvoji zdravotnictví.
Depresivní matematika
Ta trojčlenka, je přitom pořád stejná. Na jedné straně je to, jaký díl svých příjmů ekonomicky aktivní lidé zaplatí v pojistném a na daních. Na druhé misce vah je počet důchodců. A z toho porovnání vzniká výše důchodů. Rovnováhy lze dosahovat jen změnami daní, nebo ovlivněním počtů důchodců posunem penzijního věku, nebo manipulací s výší důchodu. Pak je samozřejmě ještě možnost, kterou nyní zneužíváme, že si na penze půjčujeme od dětí, které se ještě nenarodily formou zvyšování státního dluhu.
Nic moc se na tom vymýšlet nedá. Pokud nehrajeme hru Po nás potopa a chceme udržet nějakou důstojnou úroveň penzí, tak se asi nevyhneme tomu, že aktivní populace bude více platit a půjde později do penze. O poměru mezi tím, nakolik více připlatíme na daních a jak si protáhneme pracovní kariéru musí vzniknou společenská dohoda. A do té dohody by neměli mluvit ti, jichž se netýká, což jsou aktuální důchodci, nebo lidé, kteří mají do penze nějakých deset, patnáct let. A už vůbec by to neměli ovlivňovat populističtí politici, kteří to svým lhaním voličům že jednou zpackali a způsobili, že řešení bude dražší a méně výhodné, než mohlo být.
Česko dnes opravdu nepatří v žádném případě mezi země s drsnými podmínkami odchodu na odpočinek. V Německu se momentálně postupně jak u nás zvyšuje z 65 na 67 let podobně činí Nizozemci, Norové, nebo Poláci. V Německu aktuálně dokonce začala diskuse o pokračování až do sedmdesátky. Dánové, či Irové cílí 69, Britové na našich 68. A tamní čtyřicátníci se, na rozdíl od našich nebojí, že do žádné penze nepůjdou, protože na ni nebudou peníze.
Současné navyšování důchodového věku začalo v roce 2011 a na plných 65 let při odchodu do penze se dostanou až lidé, kterým bude letos šedesát. Náběh je postupný a dlouhodobý a odpovídá tomu, jak se zvyšuje věk dožití. A mohlo to v klidu bez politických konfliktů pokračovat, kdyby to Babiš se Sobotkou a Maláčovou nezrušili. Že jsou profese, u nichž je to i tak příliš? Jistě, ale i tam se časy mění a lidí těžce manuálně pracujících ubývá. Navíc mají možnost dost velkorysých předčasných důchodů. A hlavně jiná cesta není, pokud nevěříte na perpetuum mobile.
