Petr Havlík: Jsme sami sobě nejlepšími škůdci aneb Český příběh, dějiny věčných počátků
V srpnu 1925 napsal v Národních listech historik Josef Pekař (1870–1937) toto: „Smysl českých dějin je, že Čechové, kdykoli se dopracovali úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí vzápětí nedostatkem rozumné umírněnosti – a to jak v oboru života politického, tak duchovního.“ Josef Pekař se tehdy zamyslel i nad dobovým koloritem mladé Československé republiky: „Naše doba ukládá nám problémy mnohem vážnější a nezbytnější než stálé rozčilování a spory o minulosti.“
Myšlenky Josefa Pekaře jsou i po bezmála sto letech stále aktuální. Máme za sebou dvě totality (mimo jiné období vyhánění a devastace elit) a čerstvě již třicet let budování nové svobodné země. Český příběh je plný paralel a podobenství. Považujeme se sami za malý národ, který je odkázán na něčí vnější vůli. A ti skutečně větší hráči na společném hřišti to vědí a podle toho se k nám stavěli a staví dodnes. Nedovedeme se shodnout na sdílených hodnotách a ani na tom, kdo je v našich dějinách padouch a kdo hrdina. Pěstujeme si umělé sentimenty na staré časy, dojímá nás pozice oběti a pěšáka na šachovnici mocných. Hrdost se moc nenosí, spíše často vítězila ta naše elastická přizpůsobivost.
Žijeme v zemi, kde skoro nic není hanba. Deset let seděl na Pražském hradě zapšklý egoista s nákloností k východním říším a také k alkoholu. Ve stejném čase ovládal vládu (a veřejný prostor přes svůj byznys a svá média) nedovzdělaný oligarcha s nulovou empatií. Před několika dny byl jeden z nich přesvědčivě poražen ve volbách a ten druhý se bude za měsíc stěhovat ze svých sídel, která obýval s podivnou, samozvanou partou. Konečně, chtělo by se úlevně říct. Ale již po několika málo dnech je nově zvolená hlava státu terčem ostré kritiky, a to kvůli údajné, příliš horlivé aktivitě. Nevolám po novém kultu osobnosti, ale jen po tom, abychom nelétali od jednoho pólu k druhému.
Petr Pavel není žádný spasitel a ani značka ideál, ale je to silná osobnost. Jeho nespornou výhodou je to, že je na svůj úkol (misi, dalo by se říct) dobře připraven, má za sebou úspěšnou kariéru, zažil vrchní patra a nezatočila se mu z nich hlava, ale hlavně má dostatečnou sebekázeň. V týdnu po svém zvolení vyslal několik zřetelných signálů. Zejména ten, že chce kancelář svého úřadu převzít velmi důkladně. A to je dobře, neboť je to v dané situaci zcela nezbytné. Určitě se nejedná o žádné porušení jakýchkoliv pravidel. Dlouho jsme sledovali prapodivné hry posttotalitních oligarchů, kteří si dosazovali svoje figury na různé posty, včetně toho nejvyššího. Tolerovala se lež, hulvátství a manipulace, dokonce to vypadalo na již zase akceptovatelnou normu. Teď je naděje, že lze toto schéma narušit a pokusit se o jiný model správy země a existence její vrcholné reprezentace.
Určitě se to nebude líbit těm, kterým to české bezčasí vyhovovalo a při němž ovládali mnohé, včetně energetiky, části IT světa, datačních procesů, ale i média a jiné klíčové komodity. Do světa neřádů vstupuje někdo se svým smyslem pro řád a dodržování pravidel. Musí být velmi ostražitý, odvážný a trpělivý zároveň. Bude to fuška. Tento počátek by měl znamenat i konec her, kdy se malá skupina s všemocným vlivem docela úspěšně pokusila o uchvácení státu. Nemusíme fandit nikomu konkrétnímu, ale měli bychom fandit zemi, v níž žijeme, a taky sami sobě. Mark Twain kdysi řekl – „Dej každému dni šanci, aby se stal nejšťastnějším dnem tvého života.“
