Nekonečný penzijní seriál. O reformu se můžeme pokoušet jak chceme, ale dopadne to jako vždycky

Vláda bude reformovat penze, zní éterem a veřejnost je vyděšena vidinou dalšího prodloužení důchodového věku na 68 let. Postarší pozorovatel ekonomického dění si ale jen povzdechne: „Už zase. To bude další malér.“ Má k tomu důvod. Penzijní reformy vlády v této zemi připravují už dvacet let a pokaždé to zatím dopadlo špatně.

Ne že by s důchody nebylo třeba něco dělat. Česko stejně jako další vyspělé země prochází demografickou krizí. Ve struktuře populace roste významně podíl seniorů v poproduktivním věku a klesá podíl lidí ekonomicky aktivních. Je to způsobeno na jednu stranu nízkou porodností, kdy se rodí méně dětí, než odpovídá prosté reprodukci populace, a zároveň se prodlužuje věk dožití.

Nároky na příspěvek do penzijního systému rostou, a pokud se nic zásadního nestane, překročí únosnou hranici již za dvě tři desetiletí. To překročení zhruba znamená, že například mnohým z hrubého výdělku zůstane po zdanění méně, než kolik činí aktuálně průměrná penze. Vysoké daně zaškrtí ekonomiku a všichni zchudnou. Druhou variantou je financování penzí na dluh, což momentálně činí náš stát. To ale dřív nebo později musí skončit státním bankrotem a pádem společnosti do bídy tak jako v prvním případě. V takovém Řecku to důchodci byli nuceni pochopit zhruba před dvanácti lety.

Špidlův omyl

V Česku to politici sice chápou už dávno, ale méně už chápou, jak penze ve skutečnosti fungují a kde je ten zakopaný pes. Takto přišel někdy v roce 2002 Vladimír Špidla, tehdejší ministr sociálních věcí v Zemanově vládě, se švédským modelem, v němž se zhlédl, ale nepochopil úplně jeho kouzlo. Švédové v devadesátých letech minulého století provedli úspěšnou penzijní reformu, která je dodnes dávána za vzor. Pochopili, že ochota platit do systému souvisí s vazbou výše budoucí penze. Čím více penze odpovídá tomu, co člověk zaplatil, tím ochotněji platí. Švédové tak vytvořili systém, který má tři pilíře. První se skládá ze základního pojištění ve výši 16 procent mzdy a je průběžný. To znamená, že co se vybere, se hned vyplatí. Nicméně každý plátce pojištění má svůj virtuální účet, na němž se mu sčítají platby, a ví tak, kolik přispěl. Více méně sám rozhoduje o svém odchodu do penze mezi šedesátým a sedmdesátým rokem a podle toho, jak dlouho platí, se mu pak počítá čistě zásluhová penze. Čím déle platí, tím více dostane. Vedle toho je součástí tohoto pilíře i povinné kapitálové spoření dvou procent ze mzdy do fondu státního či nějakého privátního. To zajišťuje stabilitu právě v případech výkyvů ekonomiky. Druhým pilířem jsou pak zaměstnanecké fondy a třetím privátní spoření.