Odcházení od ANO – hezké i divné. Jako když lidovec zjistí, že je v křesťanské straně
Moravskoslezský kraj se stal testem plurality v ANO. A dopadlo to… no jak se dalo čekat. Jeden z „rebelů“ hejtman Ivo Vondrák opustil místopředsednický post, Tomáš Macura pak rovnou odešel i z hnutí a nabídl rezignaci na post ostravského primátora. Byť to druhé vzhledem k místní podpoře, které se dočkal, ještě může dopadnout lecjak.
Každopádně nejsou to první – a nejspíš ani poslední – odchody či odklony od politického projektu Andreje Babiše. Namátkou jmenujme bývalého eurokomisaře Pavla Teličku či někdejší poslankyni Kristýnu Zelienkovou, která přešla k TOP 09. Každý za jiných okolností, ale jedno mají společné: najednou prozřou, co je ANO zač, nelíbí se jim poslední vývoj či nevěří v budoucí posun. Což vypovídá nejen o povaze hnutí, ale cosi i o dotyčných.
S jistou nadsázkou by se dalo říct, že je to podobné, jako by najednou někomu z ODS začalo vadit, že strana prosazuje volný trh. Anebo by kovaný sociální demokrat zčista jasna začal pranýřovat nadržování lidem s nižšími příjmy. Či by někomu z KDU-ČSL jednoho rána přišlo proti srsti, že lidovci lpí na křesťanských hodnotách.
Je proto na místě se podívat na zdůvodnění obou v úvodu zmíněných politiků. „Když jsem vstupoval do hnutí ANO, tak jsem vstupoval do středové strany, která byla liberální… Nicméně poslední dobou mám pocit, že se to naklání doleva,“ vysvětloval po své rezignaci na zasedání předsednictva strany Ivo Vondrák (mj. koncem 80. let člen KSČ). V tom má jistě pravdu.
Ano, ANO začalo jako spíše středopravicová strana, poté mu ale nezbylo než začít „luxovat“ voliče nalevo od ČSSD po KSČM, až doputovalo do voličských vod SPD. Jenže co jiného se dá od hodnotově neukotveného a názorově pružného (či pro někoho populistického) hnutí čekat?
Podobně to je se zdůvodněním Ondřeje Macury: „Nemohu se smířit se směřováním hnutí, které je zcela odlišné od situace v době mého vstupu, a současně jsem již ztratil víru v možnost na tom ještě něco změnit.“ I jeho argumenty jsou pochopitelné a svým způsobem sympatické – ale opět, cožpak nevěděl, do čeho jde?
Oba do ANO vstupovali v roce 2017, předtím hájili barvy hnutí jako nestraníci. A kromě názorových a postojových veletočů, které jsou ovšem základem fungování (a úspěchu!) hnutí, se nedá říct, že by ANO bylo dnes nějak znatelně jiné. Skoro by se dalo dát výjimečně za pravdu i jedné z hlavních tváří ANO Aleně Schillerové: „Příliš nerozumím tomu, co se na politice hnutí ANO změnilo za těch pár měsíců.“
Navíc fakt, že v prezidentských volbách oba podpořili protikandidáta jejich stranického šéfa – tedy Petra Pavla – by obecně byl asi problémem i v jiných uskupeních.
A co se argumentace týká, podobné to bylo u výše zmíněného Pavla Teličky. Ten sice členem ANO nikdy nebyl, ale vedl jako lídr kandidátku hnutí do eurovoleb v roce 2014, než se pak se stranou o tři roky později rozešel. Před pár dny v pořadu „Pro a proti“ v Českém rozhlase konstatoval: „Pro mě to bylo hnutí jednoho člověka a velmi málo oponentů.“ V době, kdy lákavou kandidaturu do Evropského parlamentu přijal, to jistě bylo jinak…
Anebo k současnosti: „Je to ryzí populismus, na tom hnutí ANO plave a obávám se, že i doplave.“ Možná doplave na něčem jiném, ale to je podružné. Nicméně – nebyl populismus, jak se zjednodušeně říká, vlastní Babišově projektu už tehdy?
Ale co se změn a nezměn týká, v něčem přeci jen u hnutí ANO k vývoji dochází. Sice si udržuje stabilně solidní podporu, ale neuspělo už v několika volbách v řadě. A teď navíc i jeho tahoun Andrej Babiš osobně prohrál v prezidentském klání. A takový projekt už tolik neláká.
