Pavel Páral: Proč jíme draho? Protože je málo konkurence a trhu vládne Agrofert
Zatímco s energiemi jsme se už nějak porovnali a vzhledem k aktuálnímu vývoji se zdá, že zavedené cenové stropy ani nebudou příliš potřeba, tak zjišťujeme, jak se nám utrhly ze řetězu ceny potravin. Srovnávání nákupů u sousedů v Německu a hlavně v Polsku dopadá pro českého spotřebitele hodně smutně a rozhodně se nedá vysvětlit jen rozdílem ve výši DPH, kde ta česká je nejvyšší v Evropě. Její snížení by sice asi trochu pomohlo, ale podstatu problému by nevyřešilo.
Celkově oproti lednu loňského roku byly letos potraviny dražší o 24,8 procenta, což je větší cenový skok, než jaký jsme zaznamenali u energií, kde to bylo 24,3 procenta díky cenovým stropům. Některé položky v regálech zdražovaly ještě více. Třeba vejce a cukr o 85 procent, vepřové maso skoro o 37 a mléko o 40 procent. A sedláci s potravináři a obchodníky se nyní dohadují, kdo že si na spotřebiteli utrhl nejvíce, a kdo tudíž za tu drahotu může. Jenže najít toho, kdo patří na hanbu, je opravdu složité.
Na první pohled jsou obchodníci s těmito cenami vlastně dobráci, protože výrazněji zdražovali farmáři, o 27,3 procenta. A hlavně potravináři o 29,3. Z toho třeba mlynáři o 58,2 nebo výrobci olejů a živočišných tuků o 46 procent. Jenže to ještě nic nevypovídá o tom, kdo se nejvíce nakapsoval. Každému z nich rostly jinak náklady, a tudíž se odlišně vyvíjela marže. Navíc v některých potravinářských odvětvích dochází k časovému skluzu. Loni například zdražovala mouka a pečivo pod tlakem nedostatku obilí na světovém trhu, kvůli zastavení vývozu obilí z Ruska a Ukrajiny. Přitom se mlelo a peklo ze sklizně loňského roku vykoupené za nízké ceny. Aktuálně různé faktory ovlivňující cenu jídla zkoumají experti ministerstva zemědělství a na výsledek si asi ještě chvíli počkáme. Nicméně těžko předpokládat, že bude jednoznačný a ukáže, že si někdo tady mastil kapsu.
Když se na situaci podíváte z druhého analytického pohledu, dojde vám, že český trh s potravinami je vlastně od toho pole a maštale až po regál v obchodě mnohem méně konkurenční, než je tomu v mnoha okolních zemích. Výrazně nad polovinu maloobchodního obratu v řetězcích drží dvě německé skupiny. Tou větší je Schwarz Gruppe se značkami Lidl a Kaufland a tou druhou REWE, pod níž funguje Billa a Penny. Tady se nicméně nepochybně cenami a slevovými akcemi soutěží, ale tak trochu „od camcaď po camcaď“.
Proti nim ale stojí silně konsolidovaní potravináři, kde v každém jednotlivém segmentu hraje jednu z klíčových rolí vertikálně neboli od pole po hotový výrobek integrovaný koncern Agrofert. Typické je to u pekárenských výrobků, kde po ovládnutí United Bakeries v roce 2019 prakticky Agrofert nemá ve velkovýrobě srovnatelnou konkurenci. U másla a některých mléčných výrobků stojí proti značkám Olma a Tatra nezávislá Madeta a pár středních hráčů. Podobné je to u masných výrobků, drůbeže či vajec. Takto koncentrovaní potravináři pak vedou ostrou permanentní marketingovou válku proti dovozu potravin a pokoušejí si vynutit kvóty na české zboží v regálech obchodů. Mimochodem i klíčový dovozce masa Animalco je součástí Agrofertu. To dohromady není zrovna pole, na němž by se rozjížděly cenové války.
To farmáři jsou výrazněji rozdrobení, ačkoli stále platí, že máme největší farmy v Evropě. Zastánci této struktury zděděné z družstevních dob stále tvrdí, že toto hospodaření je mnohem efektivnější než malé farmy ale věrohodnou odpověď na to, proč tedy jsou polská rodinná hospodářství schopna produkovat levněji, nedávají. Jedním z největších sedláků v zemi je nepochybně Agrofert, ale jeho role v zemědělské prvovýrobě je mnohem podstatnější než pozice jednoho velkého hráče na trhu. Agrofert je zároveň dominantním producentem a distributorem hnojiv a další zemědělské chemie, takže významně ovlivňuje ceny vstupů v zemědělské výrobě v Česku. A pak také hraje klíčovou roli ve výkupu a skladování obilí a prostřednictvím svých masokombinátů je na tom obdobně i u masa. Takže Agrofert sedí i u výstupu. Jeho chování tak může mít docela podstatný vliv na marži farmářů v celé zemi. To není žádné démonizování zlého Babiše. Takto by se chovala jakákoli firma v podobném postavení.
Dá se s tím něco dělat? Krátkodobě toho moc není. Prakticky jen tlak spotřebitelů, kteří budou, jak už konečně mnozí činí, omezovat nákup drahých produktů a ještě častěji třeba jezdit za nákupy do Polska či Německa. Cenová regulace je cestou do pekel, jak jsme viděli v Maďarsku, které i se svým rozvinutým potravinářstvím a zemědělstvím patří k málo zemím, kde jídlo zdražovalo více než v Česku.
Dlouhodobě pak může pomoci systematické posilování konkurence na domácím trhu i s pomocí dotační politiky, kdy ti velcí prostě nebudou mít nárok.
