Vláda zrušila post vrchnímu cenzorovi Klímovi. Hlavně by ale měla skončit její posedlost bojem proti dezinformacím
Na první pohled jde o dobrou zprávu: Vláda zrušila funkci zmocněnce pro média a dezinformace, kterou od ustavení Fialova pětikoaličního kabinetu zastával Michal Klíma. Je pravděpodobné, že tím padá ze stolu také jím připravený „akční plán“ vlády pro boj s dezinformacemi, což je skandální dokument, jehož realizace měla zásadně pokřivit českou mediální scénu.
Proč ale jde o dobrou zprávu jen na první pohled? Nabízím těchto pět důvodů:
- Agendu, kterou se zabýval Michal Klíma, vláda neruší, jen ji přesunuje do gesce národního bezpečnostního poradce Tomáše Pojara. Což je sice respektovaný diplomat a důvěryhodná osoba a jistě se od něho nedají na poli mediální dezinformační scény čekat nějaké zásadní klíčovské excesy, ale kabinet tím zároveň dává najevo, že ambice na ovládnutí a „moderaci fungování“ médií se jen tak vzdát nechce.
- Agenda „boje proti dezinformacím“ totiž i nadále zůstává prioritou několika ministerstev, vládních stran a politických neziskových organizací, které jsou přisáty k cecíku veřejných peněz a nemohou se dočkat, až se začne krájet vládou slíbených 150 milionů korun na podporu boje s dezinformacemi. Především – za jednu z hlavních priorit si válku proti dezinformacím vetknul do svého štítu ministr vnitra Vít Rakušan (STAN), který na daném poli řádí horlivě s důsledností hodnou bolševických ideologů typu Vasila Biľaka. Svědčí o tom i jím založený Krizový informační tým, který mimo boje s fake news (jak jinak) také provádí anonymizovaný monitoring nálad ve státní správě (prostřednictvím udavačů), sleduje „rostoucí nespokojenost společnosti“ a její antisystémové (čti protivládní) nálady. Neměli bychom zapomenout také na to, že dezinformacemi se zabývá také parodické ministerstvo pro vědu a výzkum Heleny Langšádlové (TOP 09). Ale to hrůzu opravdu nevyvolává. Na rozdíl od systémového běsnění Rakušanovy letenské kachlíkárny.
- Odvolaný vrchní cenzor Michal Klíma nedávno veřejně přiznal, že vláda sama nemá přesnou definici dezinformace: “My neříkáme, jak má vypadat definice dezinformace,” prohlásil. Což může na první pohled vypadat bizarně – vláda bojuje s něčím, co ani neumí pojmenovat. Na druhou stranu je to mimořádně výhodná argumentační figura, které se kabinet jen tak nevzdá: Za dezinformaci může totiž označit cokoliv, co vybočuje z oficiální linie vlády.
- Proti vládnímu akčnímu plánu boje s dezinformacemi se sice vyslovila profesní Unie vydavatelů, ale jde o vysoce kompromisní dokument, který kritizuje vládu za to, že chtěla financovat za boj s dezinformacemi pouze vybraná (tedy spřátelená) média, a ne všechna. A že jsou vydavatelé připraveni na novém návrhu spolupracovat. To může ve vládě vyvolat mylný dojem, že její generální linie vytyčená ve vztahu k médiím je správná, jen na cestě k zářným zítřkům společné koexistence moci a médií došlo k chybám, které společně napraví. Nic takového. Vláda má mít z médií strach, a ne si z nich za peníze daňových poplatníků vyrábět poslušné mopslíky. To, že část médií se tak dnes chová – a ne náhodou mají blízko k odvolanému Michalu Klímovi – neznamená nic jiného, než že nejde o média, ale propagandistické plátky beze stopy kritického myšlení. Tento způsob fungování médií je přímou cestou do pekel jich samotných – znevěrohodňují se před vlastními čtenáři.
- A pátý důvod, proč agenda boje s dezinformacemi neskončí na smetišti dějin, je možná tím nejvážnějším: V aktivní záloze totiž zůstává eurokomisařka pro evropské hodnoty, média a bůhvícoještě Věra Jourová (ANO), která s rozsáhlým euroaparátem už rok pracuje na celoevropské legislativě, která by měla ustavit nadnárodní pravidla namířená proti dezinformační scéně v jednotlivých členských státech EU, v nichž chce dokonce Jourová taxativně vymezit takzvané mediální rodinné stříbro. A to samozřejmě finančně podpořit. Pánbůh s námi a zlé pryč... Představovat si, co podle soudružky komisařky představuje české mediální stříbro, opravdu nechci. Něco mi však říká, že vydavatelství MAFRA, které patří jejímu někdejšímu šéfovi Andreji Babišovi, to nebude. Tipujte sami, já se bojím.
Nechtějte být pro smích
A na následujících řádcích předestírám dva důvody, kvůli kterým by vláda svůj hon na mediální čarodějnice měla bez náhrady odpískat:
- Stává se směšnou, protože svůj záměr vůbec nedokázala logicky ospravedlnit, což s postupujícím časem vedlo k jedinému závěru: Boj proti dezinformacím byl mlhou slov, která měla zakrýt snahu „přihrát“ miliony korun spřáteleným lidem v médiích. Svědčí o tom slova premiéra Petra Fialy z nedávné diskuse s ostravskými studenty, kdy zcela vážně prohlásil, že samotný vládní boj s dezinformacemi provází spousta dezinformací. Odpovídají mu parodie na sociálních sítích, kdy jeho projevy na téma dezinformace jsou překládány do slavného Jakešova Červeného Hrádku: „Zavést cenzuru není jednoduchá věc. To nejni věc, kerej každej soudruh, abych tak řek, správně rozumí. Třeba tady soudruzi z unie vydavatelů jsou pomýlení. Oni soudruzi vůbec nedrží prst na tepu doby! Nechápou, že hned po klimatické krizi jsou největším rizikem tydlencty dezinformace. Co na tom, že ani my neumíme říct, co to vlastně je, jak dezinformace definujeme…“A tak dále a tak podobně. Nejhorší pro politika není to, když s ním někdo nesouhlasí, ale když se mu nepokrytě směje.
- Největším dezinformátorem nejsou nějací anonymní záškodníci z trollích farem někde v Rusku nebo Makedonii, jak se nám snaží namluvit například neziskovky typu Člověka v tísni, které těmito bludy v rámci takzvané mediální gramotnosti pletou hlavy dětem ve školách. Největšími šiřiteli dezinformací, chcete-li nebezpečných lží, jsou především vlády a jejich státní aparáty samy. Toto tvrzení lze doložit snad desítky příkladů z nedávné doby – ať z covidu (kdo se očkuje, neonemocní a nemůže covid šířit atd.) nebo amerických prezidentských voleb, kdy se prokázalo, že spojení Donalda Trumpa s ruskými zájmy byl zlovolný výmysl šířený vysokými představiteli Demokratické strany s jediným účelem: Poškodit Trumpa a pomoci Hilary Clintonové. A kdybychom byli mimořádně zlovolní, za vysoce nebezpečný typ dezinformace bychom mohli označit téměř kterýkoliv předvolební slib politických stran; třeba zrovna ten, kterým vítězná koalice Spolu slibovala, že bude bránit jakýmkoliv útokům proti svobodě slova ve veřejném prostoru.
Prostě strategický ústup s drobnými šrámy na pověsti je v dané situaci lepší než se honit dále za svým pomýleným snem, že mohou existovat nezávislá, svobodná média podporovaná vládou a že boj proti dezinformacím, o kterých nikdo neví, čím vlastně jsou (ne, opravdu to není opak informace, pane ministře vnitra), není nic jiného než prachsprostá cenzura a strach z veřejně vyslovené pravdy. Ostatně lépe než to už před desítkami let napsal George Orwell: „Čím více se společnost vzdaluje od pravdy, tím více nenávidí ty, kteří ji říkají.“
