Petr Havlík: Svět nerozdělují jen zdi, ale i my sami. S čím se máme smířit a s čím naopak nikoliv?
Rozdělený svět a Věk zdí jsou názvy dvou knih britského novináře Tima Marshalla (nar. 1959). Ta první vyšla v roce 2018 a ta druhá o dva roky později. Svět se dělí na ty a ony. Stavíme mezi sebou skutečné i domnělé ploty a zdi. Děláme to od nepaměti. Tim Marshall nám poskytuje historický exkurz a zároveň se zamýšlí nad nebezpečím, které plyne ze současného rozděleného světa.
Rozdělují se nejen státy a uskupení států, rozdělené jsou i mnohé společnosti (včetně té naší). Nejde vždy a jenom o politiku (mimo jiné nacionalismus, populismus a různé podoby extremismu) či rozdílná náboženská východiska. Ze všeho nejvíce jde o způsoby myšlení a jednání. V našem hodnotovém prostoru si nejsme úplně rovni. I deklarované pospolitosti jsou složené z různých jedinců, komunit, národů… a všichni neseme svůj příběh, svoji stopu a svoje zkušenosti. Tim Marshall se obává toho, že je dnes v ohrožení nejenom jednota našeho civilizačního prostoru (bohužel často jen verbální), ale i samotná podstata konceptu liberální demokracie.
Život má takový smysl, jaký mu dáme. Pokud je jeho smyslem vymezování se vůči druhým a hledání prostoru pro nálepkování těch za ploty a zdmi, pak se naše bytí může odehrávat jen v jednorozměrném prostoru, v němž absentuje hloubka vhledu. Je to vlastně jednodušší. Stačí pak jen pár kliků na klávesnici a on už nám to někdo objasní. Manipulace je bezbřehá, navádí k rozdělování, poukazuje na často imaginární nepřátele, zbavuje nás víry v dobro, pracuje s našimi strachy a obavami a manévruje nás ke kolektivnímu (stádovitému) pohledu, ne nepodobnému vzorci třídního boje. Jednou nás rozděluje pohled na covid, pak na válku na Ukrajině, jindy na migranty a vzdálený Islámský stát, ještě dříve to byli imperialisti nebo krvelační diktátoři. Ty impulsy a důvody k rozdělení nemusí být jen vnější. Rozdělování je osvědčeným, účinným nástrojem k získávání a posilování moci. Stačí umělé rozdělování uvnitř společnosti na staré a mladé, na město a venkov, na zaměstnance a živnostníky, na kavárnu a hospodu, na ty „správné“ a „nesprávné“…
Rozdělování se přenáší i do intimity osobních vztahů. Z každého rozkolu a karambolu můžeme vyjít posíleni, pokud se nevzdáme vlastní identity, ale zároveň uznáme vlastní chyby, poučíme se z nich a pokusíme se o nápravu. S tím vědomím, že nikdo nejsme dokonalí. Měli bychom umět přijmout zklamání a nikdy neztratit naději. Podaří se nám to, když překonáme vlastní pýchu a sobectví. Měli bychom umět pomoct druhým, a pokud jim nemůžeme pomoct, tak bychom jim alespoň neměli ubližovat. Měla by to být zásada i všech světových sdružení a společenství. Vzletné proklamace nestačí, rozhodující jsou skutky. Zlo by mělo být pojmenováno a potrestáno. A dobro? Obecně prospěšné dobro by nemělo být dehonestováno a utlačováno. Je to věčný svár. Když něco považujeme za nesprávné a škodlivé, tak se to pokusme změnit, a pokud to změnit nemůžeme, tak bychom měli změnit náš přístup. Bez dialogu s ostatními to nepůjde. Pokud náš svět přijme model rozděleného světa, v němž mohou agresoři utlačovat jiné a ještě z toho těžit, pak nám nebude pomoci a definitivně skončí všechny iluze o vzájemné vůli, bezpečí a společně sdílených pohledech na budoucnost lidstva.
Ovšem s tím dovětkem, že iluze bývá v přeneseném smyslu klamné očekávání, mylná naděje. Je lépe se držet vlastních ideálů, což jsou principy a hodnoty, které člověk aktivně sleduje jako cíl, a to obvykle v kontextu etiky.
