Buďte slušnej a neříkejte jméno. Proč nemají od soudu unikat jména obětí a svědků sexuálního násilí?
Ještě než vůbec začal soudní proces s Dominikem Ferim, který je obžalován ze dvou případů znásilnění a jednoho pokusu o něj, zaplnila mediální titulky jiná kauza. Sám Feri při prvním rozhovoru pro média zmínil asi pětkrát jméno jedné z žen, která jej za znásilnění na policii nahlásila. Obvinění této konkrétní ženy se nakonec k soudu nedostalo a exposlanec je souzen za jiné případy. Proč je ale důležité, aby se podobné věci v těchto kauzách neděly?
Jaké jsou typické znaky agresora či agresorky, tedy člověka, který vás znásilní, doma týrá, bere vám peníze nebo vám třeba “jen” slovy ubližuje na duši? Dvě ruce. Dvě nohy. Zuby, aspoň většinou všechny, občas chybí osmičky. Jinými slovy to může být doslova kdokoli. Na první pohled to může být skvělá matka, skvělý otec, skvělá partnerka, skvělý partner. Může to být váš soused. Může to být člověk velmi společenský a zábavný ve společnosti. Problém začíná za zavřenými dveřmi: tam se najednou změní. A chová jinak než na veřejnosti.
Právě oblíbenost násilníka je to, co většinu přeživších domácího či sexualizovaného násilí tak děsí. Předpokládají totiž, že to oni budou ti nedůvěryhodní, že budou muset čelit nevěřícným nejen pohledům, ale taky řečem. Vsadím se, že i vám se při sledování televize či zpravodajství stalo, že jste byli zklamaní, na koho ze známých osobností bylo podané trestní oznámení z nějakého trestného činu proti lidské důstojnosti.
A tady dávám důležitou informaci, na kterou prosím nezapomínejme nikdo: každý má právo se bránit. Má právo se bránit u soudu zuby nehty, protože tak závažné činy nelze přecházet mávnutím rukou. Měly by za ně být odpovídající tvrdé a hlavně efektivní tresty. Efektivní ve smyslu, že nebudou takové jednání normalizovat a jasně dají najevo, že třeba takové znásilnění jako vraždu duše, jak se často trefně pojmenovává, naše společnost prostě netoleruje. To, že jsou tresty velmi nízké, je na velmi dlouhou debatu.
Když se ale vrátím k té obraně, je naprosto jasné, že pokud vás někdo obviní ze znásilnění či pokusu o něj, v případě své neviny se bránit zuby nehty určitě můžete. Co byste ale dělat neměli, jsou kroky, které vedou k tomu, abyste zmařili celý proces třeba jen tím, že oběti (a podle zákona je obětí každá osoba, která se za oběť trestného činu považuje, pokud není prokázán opak) vystrašíte. Že využijete všech slabých míst, která projednávání podobných trestných činů mají, právě z důvodu jejich citlivosti a závažnosti.
Tedy využijete techniky, abyste na oběť opět tlačili, abyste ji vystrašili. Obvinili, že si za to může sama. Oběti, které i tak sbírají neuvěřitelnou odvahu, aby vůbec mluvily a celým procesem procházely, jsou i tak pod neuvěřitelným tlakem a oblíbený herec, novinář či politik, který měl roky na budování vztahu s veřejností, zmíní podrobnosti z případu, který třeba i byl odložen?
Když říkám, že byste to dělat neměli… Pokud se opravdu budete bránit tím, že jste se za všech okolností k ženám chovali slušně a že naprosto vůbec neexistuje byť nepatrná možnost, že s vámi někdo druhý mít sex nechtěl, a pokud budete rozporovat jeho tvrzení, že vám jasně dával najevo, že to nechtěl, pak… Jak chcete uspět s touto obhajobou, když se ve volných chvílích věnujete jmenováním těch, které se ani neobtěžujete zažalovat za křivé obvinění?
“Možná si všimnete, že dnes to jméno již neříkám.”
“Protože už ho všichni známe?”
“Ano, protože už ho všichni znáte.”
Používat argument, že někdo je příliš krásný, slavný a obletovaný, aby si na někom vynucoval sex či dokonce někoho napadl, je lichá úvaha. Při znásilnění nejde o sex. Ale o moc. V té chvíli dochází ke změně života oběti i jejich nejbližších. Nenaskakujme na tuto argumentaci. Je to, jako bychom řekli, že bohatý člověk nemusí krást nebo se dopouštět korupce. A že takových hezkých případů v naší české kotlině máme.
Autorka je spoluzakladatelka iniciativy Pod svícnem a poslankyně Parlamentu České republiky za hnutí STAN.
