Historik Andrzej Nowak: Ukrajina není Rusko, i když si to mnozí i na Západě v průběhu dějin mysleli
První výročí války na Ukrajině ukazuje, jak se mnoho, i významných lidí, v případě Ukrajiny mýlilo. Kancléřka Angela Merkelová například opakovaně ve svých vyjádřeních týkajících se Ruska používala přívlastek „náš velký soused“. Podobně tak dodnes činí i část německých médií. Pokud se však podíváme na mapu, povšimneme si, že Rusko není sousedem Německa. Mezi těmito státy leží ještě jiné země – Polsko, Ukrajina, Litva či Bělorusko… Na svém pracovním stole měla paní kancléřka i portrét carevny Kateřiny II., všeruské imperátorky a Němky, která je pokládána za nejznamenitější panovnici na ruském trůnu. Realita o Rusku a Ukrajině je historicky jiná než nám ji někdo maluje.
Portrét carevny na stole Merkelové ovšem pomyslně neobsahoval jistou malou skvrnku – Kateřina si totiž v Rusku vydobyla přídomek Veliká proto, že se jí podařilo dosáhnout nejefektivnější expanze svěřeného impéria směrem na Západ za celé 18. století. Obsadila severní pobřeží Černého moře a tuto oblast označila jako Novorusko, zlikvidovala polský stát, který existoval už více než osm set let, který od 14. století fungoval v rámci dobrovolně vytvořené unie s Litvou a zahrnoval i území dnešního Běloruska a Ukrajiny. Spisovatel Alexandr Sergejevič Puškin, jeden z významných opěvovatelů ruského impéria (nebyl jediný, vzpomeňme si na nenávist vůči Ukrajině, kterou projevoval Josif Brodskij nebo nenávist Dostojevského k Polsku a celému Západu), tehdy prohlásil, že právě tento geopolitický úspěch je největším důvodem, proč má Kateřinina nárok na nesmrtelnou slávu. Ve svém soukromém, a tedy upřímném zápisu tento básník zmínil i to, že Kateřina navíc přichystala půdu pro efektivní expanzi severním směrem – tedy pro obsazení Finska, které nakonec realizoval její vnuk car Alexandr I.
Osvícenská Evropa obdivovala Kateřinu, jelikož ta dovedla nejen dobývat sousední státy, ale také si kupovat tehdejší „trendsettery“ a „influencery“ – vlivné postavy jako byl Voltaire, Diderot nebo v německých zemích baron Grimm. A oni přesvědčovali Evropu, že země, které Kateřina dobývala, byly beztak pouhým zdrojem chaosu, anarchie a zpátečnictví na mapě osvícenské Evropy a že na východ od Německa je důležité pouze Rusko a jeho modernizace. Dobývání chápané jako modernizace… A dodejme, že ve jménu „modernizace“ zlikvidovala Kateřina i Záporožskou Sič – poslední místo, kde měli svobodní kozáci v dobách její vlády vlastní samosprávu a zároveň poslední pozůstatek ukrajinských politických tradic.
Odkud se však vzala ta Ukrajina, kterou chtěla Kateřina – tak jako Polsko – vymazat z map i z paměti?
Jiné dějiny
Ukrajina, Bělorusko i Rusko mají společnou kolébku: Kyjevskou Rus. Tato společná kolébka východoslovanské státnosti se ovšem rozpadla ve 13. století v důsledku nájezdu Mongolů. Následně si ji rozdělily politické systémy, které budovaly nová mocenská centra – Moskvu (jež do určité míry zdědila tradice mongolského impéria) a Litvu, která ve spojení s Polskem otevírala východoslovanský svět, svět Kyjevské Rusi, vlivům latinské civilizace. Byly to vlivy postupující skrze Polsko na území Litvy a Litevské Rusi, tedy do prostoru dnešního Běloruska a Ukrajiny. Ve 14. a 15. století se totiž součástí Velkoknížectví litevského staly prakticky celé pozdější Bělorusko a Ukrajina.
Tak tedy skrz Polsko postupovala západní civilizace, která měnila východoslovanskou tradici – doplňovala ji a nově formovala. Tento vliv má své symboly. Jeden z nich je v Kyjevě, kde poblíž dněperského břehu stojí pozoruhodní památník magdeburského práva. Městské právo samozřejmě není žádný polský vynález. Princip, že měšťané mají právo rozhodovat o svém městě, Polsko převzalo ve 13. a 14. století z německých zemí. Na jeho základě byl ve 13. století nově uplatněn mimo jiné i Krakove. Na počátku 16. století byl právě takto reformován i Kyjev. Tuto událost, díky níž se Kyjevané stali Evropany v dobrém slova smyslu, tedy lidmi, pro něž je důležitá svoboda a samosprávnost, si připomínají jako velký svátek. Podobný pomník magdeburského práva byl vztyčen v 90. letech 20. století i v Minsku (ale nevím, zda tam stále ještě stojí). To bylo v době, kdy se Bělorusko pokoušelo nějak ukotvit svou nezávislosti.
Druhým, a ještě důležitějším symbolem je svoboda, která nachází své ukotvení a zásadní princip v tradici starého Říma a Řecka, která pokračuje prostřednictvím krakovské univerzity, založené roku 1364, vilniuské univerzity z roku 1579 a lvovské univerzity s tradicí od roku 1661. (Připomeňme v této souvislosti, že první univerzita v Rusku byla založena až v roce 1755.) Právě odsud plynulo opodstatnění svobody jako nejdůležitější hodnoty politického života. Vnitřní, občanská svoboda odráží i kultura společenské smlouvy – nemáme nad sebou žádné přirozeně dané pány. Jsme to my, kdo si volí své panovníky, a jsou to panovníci, komu zakrátko můžeme vládnout naopak my – to bude záviset na volbě. A společně se smluvíme na tom, jak toto vzájemné ujednání bude vypadat. Právě tato tradice smlouvy a volby, tradice svobody vyjadřované hlasovacím právem každého svobodného občana na místním semíku (shromáždění) vzkvétala ve společné unii se zeměmi Velkoknížectví litevského, tedy také s částí Rusi (což bylo území dnešního Běloruska a Ukrajiny). Tam se tento impulz samosprávnosti setkal s novou tradicí vypracovanou svobodnými kozáky. Rovněž kozáci se scházeli na shromážděních, kde měl každý z nich právo vyjádřit se a společně tam volili svého hejtmana. A volili si toho, kdo jim bude vládnout, dokud si to budou přát členové jejich společenství, tedy svobodní kozáci. Kolem hejtmana vznikla rada, jakýsi senát sestávající z kozáckých plukovníků. Každý z nich byl zvolen v rámci svého pluku, a to všechno tvořilo jakousi politickou samosprávu. Fenomén svobodných kozáků, který se zrodil ve své organizované podobě ve druhé půli 16. století, souvisí i se zrodem oficiálního jména Ukrajiny. Bylo to označení území, kde se tvoří toto shromáždění svobodných a nezávislých duší, které hájily svou svobodu.
Kozáci až do půlky 17. století bránili hranice polsko-litevské Rzeczpospolité, a to jak před Moskvou (Ruskem), tak i před Turky. Sociální a náboženské spory v rámci Rzeczpospolité, kde kozáci neobdrželi plnou občanskou svobodu, ovšem způsobily, že se v jejich řadách zrodilo pokušení obrátit se k Moskvě. Toto pokušení posléze přerodilo v rozhodnutí – dodejme, že fatální – o tom, že v lednu 1654 vytvoří unii s Moskvou-Ruskem. Učinil jej Bohdan Chmelnický, vůdce nejslavnějšího z řady ukrajinských povstání. Chmelnický předpokládal, že výsledkem bude rovnoprávná dohoda, kterou jménem cara stvrdí jeho vyslanec a zaručí tak Ukrajině v novém spojenectví plnou autonomii. Pak ovšem od carského vyslance uslyšel, jak silně se liší politická kultura Moskvy od kultury v Rzeczpospolité: „V moskevském carství přísahají poddaní na to, že budou sloužit velikému caru, kdežto aby někdo přísahal ve jménu caru, to tu nikdy nebývalo a nebude…“ Chmelnický na spojenectví s Moskvou nerezignoval, avšak značná část kozáků by upřednostnila návrat do Rzeczpospolité anebo spojenectví s Turky, ba dokonce se Švédy, jen aby se nedostaly do područí despotických carů. Rusko však tohoto krizového okamžiku využilo. Ač se Rzeczpospolita pokusila uzavřít nové, rovnoprávné spojenectví s kozáky (Ukrajinou) v roce 1658, nedokázala si je udržet.
Na střetu mezi Kozáky a polskou šlechtou si Rusko vybudovalo základ prvního velkého úspěchu své expanze západním směrem – roku 1667 obsadilo východní polovinu Ukrajiny.
Cesta za svobodou
Kozáci však na své tradice svobody nezapomněli. Opětovně se o ně hlásili v 18. století (symboly tohoto odboje se stali hejtmani Ivan Mazepa a jeho následovník Filip Orlík (Pylyp Orlyk)) a po úplném zlikvidování své autonomie Kateřinou II. vynaložili obrovské úsilí na obrodu své národní identity. Podobně jako se Poláci a Litevci nesmířili s tím, že je Rusko, Prusko a Rakousko připravily o nezávislý stát, a bojovali o něj – šavlí i perem – od konce 18. století až do roku 1918, kdy si tuto nezávislost opětovně vydobyli. Ukrajincům se to tehdy nepodařilo. Museli bojovat až do roku 1991, do rozpadu sovětského impéria, aby mohli obnovit svůj nezávislý stát. Během té doby nejednou bojovali i proti Polákům, nicméně nakonec se společná tradice svobody a nesouhlasu s imperiálním porobením, ale také tradice památky obětí střetů s carským a následně sovětským represivním systémem ukázaly jako silnější.
Poláci, Ukrajinci, Litevci a další národy tohoto regionu Evropy, který nechce být ani Putinovým „ruským mirem“, ani žetonem ve hře hrané jinými evropskými mocnostmi, o sobě dnes dávají hlasitě vědět – hrdým odmítnutím, jímž svobodné a solidární národy zareagovaly na pokus o obnovu ruské imperiální vlády nad východní Evropou.
Autor je polský historik, expert na dějiny východní Evropy. Působí na Jagellonské univerzitě v Krakově. Text původně vyšel ve spolupráci s polským měsíčníkem Wszystko co Najważniejsze (Všechno to nejdůležitější) v rámci historického projektu Institutu národní paměti (Instytut Pamięci Narodowej) a Polské národní nadace (Polska Fundacja Narodowa).
