Viliam Buchert: Bizarní zemanovské období pomsty a zášti končí. Už nikdy více!
Jedno z nejpodivnějších období samostatné České republiky končí. Prezident Miloš Zeman, který často drtil společnost svými výpady, lžemi, a nadávkami, odchází do svého lánského bungalovu. Co po něm zůstalo? Pachuť a problémy. A jak bychom vlastně mohli jeho desetileté prezidentské období charakterizovat? Bylo to období pomsty a zášti.
Doba vládnutí japonských císařů má vždy přidělený i poetický název. Momentálně je to období Reiwa. Toto slovo se překládá jako překrásná harmonie. Jedním z nejvýznamnějších období země vycházejícího slunce bylo Meidži (1868-1912), kdy proběhla zásadní modernizace takřka všeho. Meidži je éra osvícené vlády. Pozoruhodné bylo období Šówa (1926-1989), které znamená zářící mír. Přitom v části této doby vedlo Japonsko mimo své území agresivní války, které doprovázela neobvyklá krutost jeho vojáků. V Česku se v těchto dnech střídají prezidenti. Jak bychom nazvali období těch, kteří vládli v době porevoluční? Tak hezky básnicky, jako Japonci, to neumíme, ale právě teď je dobré si ty éry připomenout.
Československé a české prezidenství Václava Havla bylo obdobím výjimečných změn. Po desetiletích zmaru k nám dorazila svoboda a demokracie. Společnost, ekonomika i politika se zásadně proměnily. Opustila nás okupační vojska a vstoupili jsme do NATO (březen 1999). Ne všechno se odehrálo, jak jsme si po listopadové revoluci vysnili, ale základ toho, že Česko je úspěšná, bezpečná a k žití dobrá země byl položen a přetrvává.
Doba prezidenta Václava Klause bylo obdobím čekání na další reformy. Vstoupili jsme do Evropské unie (květen 2004, prezident ale hlasoval v referendu proti), což změnilo náš život na desetiletí dopředu. Demokratický režim už má v těch časech pevné základy hospodářské, zákonodárné, právní, ale mnohé zůstává nedoděláno, nedořečeno, visí ve vzduchu, k nutným změnám a reformám přistupujeme po čecháčkovsku, tedy rozbředle či s nedůvěrou. Společnost se začíná vlivem informační a technologické revoluce atomizovat. A na scénu vstupuje čert v hávu Mesiáše – Andrej Babiš.
První třetina prvního století samostatné České republiky je zakončena prezidentstvím Miloše Zemana. Vypadá to logicky. Společně s Havlem a Klausem to byla nejvýznamnější politická figura, kterou porevoluční mela vyprodukovala. Jenže volby někdy neberou v potaz vnitřní běsy jednotlivého člověka. To český stát doběhlo, protože zemanovská prezidentská éra byla obdobím pomsty a zášti. Na titulní straně nového Reflexu s nadsázkou píšeme, že je to poslední obálka s Milošem. Byli bychom rádi, kdyby tomu tak skutečně bylo, protože země potřebuje v nastalých složitých ekonomických časech na Hradě uklidnění, nepotřebuje řešit Zemana.
Pokusme se na závěr chvilku neřešit Zemana. Texty Reflexu nejsou místem, kde bychom rozdávali blahopřání k narozeninám. Dnes učiním výjimku. V rubrice Causa v našem novém tištěném vydání se můžete zahloubat do osudu posledního žijícího stíhacího pilota skupiny RAF z druhé světové války, Emila Bočka. Panu Bočkovi bylo 25. února 100 let. Blahopřejeme. Přemýšlím, jak by dobu Emila Bočka a jiných lidí, kteří odvážně bojovali za svobodu demokratického světa proti odporné tyranii, nazvali Japonci, kteří to umí dobře, až básnicky vymyslet. Zkusím – období skvostných hrdinů.