Kryštof Pavelka: Už je tady zas aneb Má báječná léta s Jiřím Paroubkem
Mladé lidi nechal zmlátit na Czechteku a označil je za nebezpečně posedlé osoby, pak to od nich schytal na náměstích vajíčky. Chtěl se spojovat s komunisty, ale výsledek svobodných voleb přirovnal k Únoru ‘48, protože prohrál. Když naposledy kandidoval na senátora, umístil se na krásném sedmém místě. Teď chce inženýr ze socialistického RaJe spojit nespokojenou levici.
Bývalý předseda ČSSD svůj návrat do vysoké politiky zahájil poslední únorový den demonstrací na Malostranském náměstí a byla to truchlivá podívaná. Akce přilákala asi sto lidí, vesměs příznivců mrtvé KSČM plus zapomenutých politických postav typu bývalé poslankyně Jany Volfové. Pravděpodobnost, že se Jiří Paroubek vrátí do jakékoliv volené funkce, je asi taková, jako že někdo skutečně kupoval a četl jeho knihy, za které před lety inkasoval milionové částky. Muž, kterého se kdysi bály i rybičky v akváriu, se do sněmovny podívá maximálně jako řadový návštěvník. Paroubkova politická budoucnost je přesně žádná. Pro dnešní třicátníky, včetně autora tohoto textu, ovšem expremiér sehrál důležitou úlohu v minulosti.
Generační záporák
Patřím k demografii, která rok 1989 zažila v jeslích, maximálně ve školce a devadesátá na základní škole. Politiku jsem začal sledovat kolem přelomu tisíciletí, podobně jako většina mých vrstevníků, ale témata, která tehdy vládla veřejnému prostoru, nám mnoho neříkala. Vystřízlivění z devadesátkové euforie, havlovská blbá nálada, postupné štěpení Česka na ty, kdo v ekonomické transformaci uspěli, a na ty, kdo prohráli, krize v České televizi: všechny tyto budoucí zárodky současného hlubokého rozštěpení Česka jsme vnímali spíše jako věc našich rodičů.
My jsme hlavně chtěli, aby nás policajti nebuzerovali kvůli kouření trávy, aby represivní složky nenadržovaly náckům, kteří se tehdy ještě dali bezpečně poznat podle holých hlav a bomberů, a spíš než komentářové stránky deníků nás fascinoval prakticky neregulovaný internet. Generačního záporáka, někoho, kým byl Nixon pro mladé Američany na konci šedesátých let, ale čeští mileniálové neměli. A pak nastoupil Jiří Paroubek.
Provokatéři
Když jsem v horkém červenci roku 2005 přijížděl s partou známých na louku poblíž západočeského Mlýnce, kde se konal další ročník kultovního Czechteku, bylo mi hned jasné, že poměry se změnily. Každoroční ilegelální či pololegální Czechteky, kterých se po roce 2000 účastnilo čím dál víc lidí, až se z nich nakonec staly největší hudební akce v zemi, státní moc dosud více či méně tolerovala. Někdy zasáhla po pár dnech, někdy vůbec, vždy se to však obešlo bez většího násilí. V Mlýnci to ale bylo jiné. Byly tu obrněné transportéry, vodní děla a zástupy policajtů evidentně natěšených, až si “do těch smažek” budou moct bouchnout. A taky si bouchli.
Represivní orgány proti nám zakročily s brutalitou, jakou se neodvažovaly použít proti skinům nebo rowdies. Zmlácené mladé holky, zničené hudební aparatury, roztřískaná auta. Paroubek, který byl sotva dva měsíce poprvé premiérem, se za hochy v uniformách jasně postavil. V Lidových novinách dva dni po zásahu vyšel jeho text, kde tvrdil, že “příznivci technohudby jsou posedlí lidé s anarchistickými sklony, mezinárodně propojení, kteří provokují a jejichž činnost je sociologicky, policejně a zpravodajsky dokonale dokumentována.”
Mnoho mladých Čechů pod třicet si náhle uvědomilo, že premiér jejich země jim neváhá jít doslova po krku, aby si nahnal body u té části společnosti, které při pohledu na zvláštně oblečené a jinak ostříhané lidi tančící někde na trávě praská vzteky žilka na čele. Paroubkův slovník, který dojemně kopíroval estébácký žargon o “závadové mládeži”, to celé korunoval. Moje generace dostala protivníka.
Mám rád bití
Odpověď byla rychlá. Proběhlo několik demonstrací za velké účasti převážně mladých lidí a Paroubek se asi jako první politik v porevolučním Česku stal terčem skutečně masivní internetové lidové tvořivosti. Samolepka s panem Jiřím, nasoukaným do latexového sadomaso oblečku a se sloganem “Mám rád bití”, zdobila v měsících po Czechteku 2005 snad každý hudební klub a undergroundovou knajpu v republice. Generační vymezení proti Paroubkovi jako symbolu zupácké, represivní mentality s kořeny v minulé totalitě vydrželo ve veřejném prostoru roky. Ještě v říjnu 2017, když ve stísněném prostoru smíchovského klubu Uhelna, který sloužil jako volební stan Pirátů, vystoupil Ivan Bartoš po sečtení všech hlasů před média, jeho první věta zněla “Dvanáct let po Czechteku jsme ve sněmovně.”
Peneři a vejce
Paroubek pokračovat po Mlýnci v krasojízdě dalších pět let. Když v roce 2006 prohrál volby, absolutně to neunesl, svobodně vyjádřenou vůli občanů přirovnal k Únoru 1948, ale zároveň svou řeč prokládal bolševickými výrazy typu “agenti přisluhovači”. Myslel tím novináře, kteří ho málo chválili. Ale to, jak si naprosto znepřátelil významnou část mladší demografie, se inženýru Paroubkovi skutečně vymstilo až během voleb do evropského parlamentu v roce 2009. Tehdy poprvé do politického dění v zemi zásadně vstoupily sociální sítě, konkrétně Facebook, který v té době používala vesměs jen mladá generace.
Zatímco politické strany, ČSSD zejména, přistupovaly k marketingu a komunikaci postaru, formou letáků, televizních reklam či mailů a se sociálními sítěmi se maximálně učily, na Facebooku vznikla skupina “Vejce pro Paroubka v každém městě “. Záhy měla přes padesát tisíc členů. Vaječné ostřelování provázelo kampaň socialistů od poloviny května 2009, vše vyvrcholilo na pražském Andělu. Když jsem se na ten cirkus přišel z metra podívat, Jiří Paroubek zrovna vcházel na pódium zcela nedostatečně chráněný několika deštníky. Pršely na něj stovky vajec. Všiml jsem si, že pár metrů ode mě se vaječné intifády s gustem účastní například i kompletní osazenstvo legendární rapové kapely PSH. Hned za nimi stál v davu dredatý týpek s transparentem “Nezapomene na Czechtek”. Rok poté už předseda Paroubek vytáhl do boje o sněmovnu ve jménu “obyčejných lidí”. Parlamentní volby sice se ziskem dvacet dva procent vyhrál, zároveň ale věděl, že nesestaví ani menšinovou vládu s tichou podporou komunistů. Odstoupil z vedení ČSSD a poté ze strany vystoupil vůbec. Od té doby se několikrát, vždy neúspěšně pokusil do vysoké politiky vrátit.
Fašismus
Proč teď vlastně o Jiřím Paroubkovi psát? Jeho současný pokus “sjednotit levici” nepochybně vyšumí bez zájmu. Politický příběh Jiřího Paroubka je však důležitý. Byl to on, jeho styl politiky, kdo do veřejné krajiny naší země hlučně vpravil řadu témat, která dnes dělí společnost. Babišovi “našelidi”, pro které se “maká”, nejsou nic jiného než Paroubkovi “obyčejní lidé” z kampaně z roku 2010. Jen marketingový obal je blyštivější.
Paroubek byl také první skutečně významný politik (Miroslava Sládka k nim nepočítejme), kdo aktivně rozdmýchával společenské a generační spory a pak využil toho, že se napadená strana brání. Když na Paroubka létala na Andělu v roce 2009 vejce a on si pak spolu s Davidem “Sedm mega v krabici od vína” Rathem stěžoval na fašismus oponentů, byla to křivácká argumentace. Protože já a mnoho tisíc lidí mého věku si pamatujeme, jak to bylo, když se na nás s Paroubkovým posvěcením vyhrnuli na Czechteku těžkooděnci a začali nás mlátit. Taky si pamatuju policajta, který ukázal na cisternu vodního děla, kterým nás kropili, a řval: “Tam jsme se všichni vychcali”.
Léta pod psa
Ať každý posoudí, co je bližší fašismu, zda tohle, nebo pár vajec do obličeje předsedy Paroubka. Leckdo si také snad pamatuje, jak brunátný pan Paroubek hulákal, že bude “zákony schvalovat klidně s Marťany nebo komunisty”. Jiří Paroubek patřil k těm politikům, kteří v Česku odbrzdili populismus, agresivitu a bezostyšné lhaní. Ale zatímco tento už politicky bezzubý populista pobíhá po Malé Straně a pitomě se snaží o comeback, jeho místo, jeho postupy a jeho rétoriku už dávno zabrali mnohem ostřejší, zkušení a lépe zorientovaní šíbři. A to je vůbec to nejhorší dědictví báječných let, která jsem strávil jako občan České republiky s Jiřím Paroubkem.
