Marek Stoniš: Jak jsem poznal čtyři Zemany – prognostika, šaška, vůdce opozice i prezidenta
Toto nemá být politologická analýza více než třicetiletého působení odcházejícího prezidenta Miloše Zemana v české politice. Spíše osobní ohlédnutí za jeho kariérou. U Zemana je totiž vždy důležité vrátit se k jeho výroků, názorům a chování v čase a dát je do kontextu. Pak uvidíme zcela jiného člověka.
Zeman a jeho prognózy
Miloš Zeman připomínal po listopadu 1989 tak trochu kůl v plotě. Proslulost, kterou si vydobyl svým vtipným a všeobecně sdíleným sžíravým textem o dýchavičnosti socialismu druhé poloviny osmdesátých let, který vyšel v Technickém magazínu, po listopadu rozmělnil a prošustroval. Dominantní roli v politice, a hlavně ekonomice, se chopili jeho vzdálení kolegové z Prognostického ústavu kolem Václava Klause, kteří využili většinové proreformní nálady české veřejnosti a nastavili silně protržní ekonomické prostředí, ve kterém nebylo pro Zemana a jeho pionýrské třetí cesty místo.
Nikdo mu žádný odpovědný exekutivní post nenabídl, svůj ostrovtip na hranici urážek realizoval coby poslanec na půdě Federálního shromáždění a politický šašek v divadle Semafor, kam si jej pravidelně zval Jiří Suchý. S oblibou hrál s novináři hru na prognostika a předpovídal vše možné i nemožné. Například v rozhovoru, který s ním vedl Radek John a Luboš Beniak v roce 1990 pro Mladý svět, řekl: „To, co nám po revoluci hrozí, je docela obyčejný populismus. Ať už nacionální, ekonomický nebo ekologický.“
V roce 1992 vrhl poslanec Federálního shromáždění Miloš Zeman veškerou svou energii do blokování nevyhnutelného procesu rozdělení Československa na dva samostatné státy. Jako novinářský zpravodaj Českého deníku z Federálního shromáždění si dodnes pamatuji jeho samolibý vítězný škleb, když se mu podařilo „prohlasovat“ jakýsi legislativní návrh, který měl vést k ustavení volné Československé unie, jeho velkého snu. Naštěstí k ničemu takovému nedošlo.
Zeman a jeho spálená země
Netrvalo totiž dlouho a Miloš Zeman v samostatné České republice převzal roli hlavního opozičního politika. Pro mě dost překvapivě. Za dva hlavní soupeřící politické tábory jsem považoval, a myslím, že jsem v tom omylu nesetrvával sám, světy Václava Klause a Václava Havla. Zemana jsem považoval za kultivovanějšího, vzdělanějšího, nicméně podobně obskurního politika, jakým byl tehdejší radikál Miroslav Sládek. Nutno ovšem poznamenat, že si za to mohl svou přízemní rétorikou a otřepanými bonmoty sám.
Jeho posedlost Václavem Klausem a občanskými demokraty se sice zdála být výrazem uražené ješitnosti za velké porevoluční Zemanovo opomíjení, nicméně se mu opravdu podařilo to, co zprvu vypadalo jako nereálné fanfarónství a Zemanova slovní ekvilibristika – v roce 1996 dosáhl s heslem o spálené zemi takového volebního výsledku, že se opravdu stal opozičním hegemonem na levici. Následná koaliční vláda ODS byla tak slabá, že se po takzvaném sarajevském atentátu a finančních skandálech ODS složila v roce 1997 jako domeček z karet. Nastal čas Miloše Zemana.
Zeman a jeho sebevrazi
V roce 1998 Miloš Zeman volby očekávaně vyhrál a poprvé jsem tehdy musel uznat, že projevil mimořádný politický cit pro nečekané tahy – to když uzavřel s hlavním politickým rivalem Klausem takzvanou opoziční smlouvu a dostal od něj čtyři roky relativního klidu k vládnutí. Smlouva eliminovala tehdejší parlamentní opozici, aktivizovala to, co se dodnes pejorativně označuje za „pražskou kavárnu“, proti které, většinou ovšem jako slon v porcelánu, Zeman stále aktivně bojuje a vystupuje, a to i z pozice prezidenta republiky. Do vlády si Zeman v roce 1998 přivedl politiky, které jsou nadále noční můrou autentického pravicově smýšlejícího občana: Za všechny Jan Kavan, Miloš Kužvart, Miroslav Grégr, Vladimír Špidla nebo Stanislav Gross.
Asi dlouhodobě nejdůležitějším odkazem Zemanova vládnutí bylo ovšem to, co by v roli opozičního politika zcela jistě tvrdě vyčetl Václavu Klausovi: Privatizace bankovního sektoru. A nástup generace politiků, kteří se drželi hesla „účel světí prostředky“, neštítili se kooperace s polokriminální galerkou, za jejichž průkopníka se dá označit pozdější expremiér Stanislav Gross.
Miloš Zeman by mohl napsat tisíc pokračování své knihy Jak jsem se mýlil v politice, ale ze svých omylů, které poškodily politickou kulturu této země, by se nevypsal nikdy.
Zeman jezevec vysočinský
Poté, co se dobrovolně uchýlil na svou vysočinskou tvrz, vypadalo to, že se nad Zemanem zavřely politické vody. Přijímal zabijačkové audience svých věrných, občas dával knížecí rady a oděn do flanelové košile (podobnost s novým prezidentem čistě náhodná) se připravoval na svůj další husarský kousek: zvolení prezidentem republiky. Nezdařil se, neb se proti němu postavila část jeho vlastní sociální demokracie, nad kterou od té doby zlomil hůl a škodil jí, jak jen to šlo. Vzpomeňme na jeho vztah coby prezidenta k poslednímu předsedovi vlády z řad sociální demokracie Bohuslavu Sobotkovi, na kterého dokonce mával na tiskové konferenci holí.
Ke štěstí Miloše Zemana obě komory parlamentu podlehly populistickému třeštění a schválily ústavní zákon o přímé volbě prezidenta, která byla starému jezevci jako šita na míru. Postupně si v přímé volbě, kdy se úspěšně stylizoval do role kandidáta horních deseti milionů Čechů, „namazal na chleba“ Jana Fischera, Karla Schwarzenberga nebo Jiřího Drahoše a na dvě volební období obsadil Pražský hrad, i když často nemocný úřadoval pak ze zámku v Lánech.
Nikdy jsem nevěřil, že se mu to může podařit. Ale jeho volba je svědectvím o povaze českého národa a personální i programové vyprázdněnosti antizemanovského tábora.
Zeman jezevec lánský
O jeho dvou prezidentských mandátech budou jistě napsány ještě miliony chytrých písmenek, nicméně osobně považuji jeho deset let na Hradě paradoxně za největší neúspěch jeho politické kariéry. Jeho velká čínská mise, která měla přinést zemi tisíce pracovních míst, sto miliard investic a z Prahy učinit hlavní evropské město na čínské hedvábné stezce, skončila v prachu.
Ruská karta Putinovým vpádem na Ukrajinu také padla pod stůl. Souručenství s Andrejem Babišem ministrem financí i premiérem rozplizlo českou politickou scénu, potlačilo tradiční soutěž idejí, pravice – levice. Zemanovo jmenování Rusnokovy vlády po prokurátorském puči proti vládě Petra Nečase v roce 2013 se dá směle označit za velkolepý akt ohnutí ústavy. A navíc, kancelář prezidenta se stala rejdištěm východních byznysových zájmů podnikatele Nejedlého, bezprověrkového kancléře Mlynáře a spol. O státních vyznamenáních pochybným postavám raději nemluvě.
Nic z výše jmenovaného nemůže vyvážit ani odvážná Zemanova izraelská politika, vyjádřena jeho diplomatickým úsilím o přestěhování české ambasády do Jeruzaléma, a několika vynikajícími projevy o islámském terorismu a obraně demokratického Izraele na půdě mezinárodních organizací, včetně Organizace spojených národů.
Předpokládal jsem, že odchodem Miloše Zemana do politické penze končí ve vrcholné politické funkci (po Václavu Havlovi a Václavu Klausovi) poslední dinosaurus polistopadové politiky a nastanou nové politické časy. Že do naší politiky vpadne něco, co se trochu nepřesně označuje za „21. století“. Prostě politik nezatížený dávnými osobními a politickými boji. To, že končícího prezidenta vystřídá někdo, kdo před listopadem 1989 výrazně kolaboroval s režimem, proti kterému se ve světlých okamžicích svého života postavil i Miloš Zeman, považuji za ironický škleb současných politických i společenských poměrů.
