Viliam Buchert: V Česku i v Evropě je rozum často na dovolené, zbytek světa se nám vzdaluje
Nedávné obstrukční šílenství v Poslanecké sněmovně, které se věnovalo důchodům, vyvolává i zásadní otázku, zda si při podobných jednáních o vážných tématech rozum nevzal dovolenou a za žádnou cenu se z ní nechce vrátit. A zda nám kvůli tomu neujíždí vlak. Zda svět nepádí někam jinak. Bohužel odpovědi nejsou pozitivní.
„Můžete utlumit buben a povolit struny lyry. Kdo však může přikázat skřivanu, aby nezpíval,“ napsal v knize Prorok před sto lety libanonský básník Chalíl Džibrán. Co má ale společného neznámý autor s českou politikou? V listopadu 2011 jej v Poslanecké sněmovně při dlouhých obstrukcích tehdejší opoziční sociální demokracie proti vládním reformám citovala poslankyně ČSSD Vlasta Bohdalová. Jednalo se v noci a nesmyslné projevy nebraly konce. Schůzi provázely hádky. Plály vášně. Hovořilo se o tom, že je v ohrožení demokracie a že se zavádějí totalitní praktiky. Například tím, že je omezována doba vystoupení jednotlivých zákonodárců. Střih – březen 2023. Situace ve sněmovně se zopakovala a slyšeli jsme podobné výhrady a varování.
Slovo obstrukce znamená „snaha zmařit něčí jednání“. To je v politice věc dlouho používaná, jen se strašlivě zveličuje. Zejména dnes, kdy čím víc tvítů a čím víc silných výroků v televizi a v online přenosech znamená přilákání větší pozornosti. Opět – nic nového. Jedním z prvních mistrů obstrukčních projevů byl už v době před Kristem římský senátor Cato mladší. Při projevech proti některým zákonům mluvil nepřetržitě až do soumraku. Římský senát měl totiž pravidlo, podle něhož musely být všechny záležitosti ukončeny do soumraku. Když ne, ten den se nehlasovalo.
K čemu ale obstrukce vedou? Zkušenosti z Česka i ze světa ukazují, že nakonec většinou k ničemu.
V minulých dnech se bouře ve sněmovně týkala plánované červnové valorizace penzí. Přidat víc? Nebo méně? Máme na to? Nemáme? Co bude dál? To nevíme, protože o důchodové reformě se desítky let jen hovoří. Že by na něčem takovém měl existovat konsenzus politických sil i jakási společenská smlouva, to víme úplně všichni. Jenže rozum je na dovolené. Jako kdyby někde netikala časovaná penzijní bomba.
Další aktuální příklad. Odchod rozumu na dovolenou připomínají i debaty o klimazměnách a takzvaném Green Dealu. Názory jdou zuřivě proti sobě. Zatímco pro Čechy a Evropany je to vyčerpávající myšlenková vybíjená, globální byznys pádí jinam. Zejména Amerika a Čína v takzvaném zeleném údělu ucítily obrovský byznys, do kterého lijí biliony dolarů. Důsledkem bude, že až si Evropa vyřeší, do kdy bude užívat auta se spalovacími motory, zaplaví trhy starého kontinentu čínské elektrické a hybridní vozy. Když k nám pak promluví v autě čínská navigace (nebojte, bude hovořit česky, ale informace o vás možná odevzdá někam do Pekingu či Šanghaje), naše diskuse o Green Dealu se nám pak zjeví v úplně jiné podobě. Místo příležitostí a plnění vlastních kapes budeme cálovat někomu jinému.
Přitom do těch aut, ale i do mobilů, počítačů, dveří ve výtahu, lékařských přístrojů, pásů u pokladen v obchodě, spínačů osvětlení nebo čidel na umyvadle (a můžeme přidat další tisíce položek), dnes potřebujeme čipy a jiné elektronické součástky. Nevím, jak dlouho už máme v Evropě v tomto případě rozum na dovolené, ale zdá se že hodně dlouho. Na těchto výrobcích je přitom závislý způsob našeho života, dokonce někdy život samotný. Kolem 55 procent polovodičů ovšem vyrábějí tchajwanské firmy, následují jihokorejské, americké (ty produkují 12 procent), japonské a čínské (zatím 10 procent). Evropa stvoří jen málo toho, co v tomto případě potřebuje. Opět – my vymýšlíme, kde něco omezit a zregulovat, jak něco nejde, místo toho, aby šlo. Váháme, čekáme, diskutujeme. Jinde je rozum nasazen 24/7 v práci, není na dovolené. A víte, kam nám přátelsky nakloněný demokratický Tchaj-wan vyváží nejvíc tolik žádaných polovodičových součástek? Do nenáviděné autoritářské Číny…
Příliš častý pobyt rozumu na dovolené nás tak oddaluje od reálných řešení vážných domácích problémů – od důchodové reformy, přes zelené otázky, nutnou změnu struktury našeho průmyslu, hledání daleko efektivnějších forem práce, využívání aplikací umělé inteligence až po revizi užívání si mnoha sociálních výdobytků. Svět přitom nečeká. Nedbá na to, zda už Češi nalezli pro něco nějaké schůdné řešení. Část světa mizí rychle v dáli. Z tohoto pohledu i poslední obstrukční smršť v Poslanecké sněmovně vypadá nedůležitě, i když nás bolela.
Text vyšel jako úvodní nového tištěného Reflexu >>>
